Modlit se jako krteček

Krteček je pro mě výborným teologem. Podle starokřesťanské zásady je teolog ten, kdo se skutečně modlí. Modlitba má mnoho podob. Viděl jsem modlit se ptáčky a žasnul jsem nad tím. Kreslený krteček je teolog překonávající všechnu učenost. Už dávno přišel na to, že úžas nad krásou všejednoty je branou k věčné radosti.
Krteček toho moc nenamluví. Spíš jen tak hlesne. Sem tam slyšíme jeho "úúú", vlastně to může vypadat, že se diví, ale on spíše velebí všechno jako neustále nové. Jeho vlastní existence je vztažená ke druhým, snaží se jim pomoc. Láska, kterou krteček prožívá, má konkrétní podobu. Jako dítě jsem krtečka žral - fascinovala mě ta lehkost a zároveň takový smysl pro tajemství. Když krteček nese hvězdu zpět na noční nebe, tajemství se nedotkne on, ale tajemství se dotkne jeho.
Modlit se jako krteček znamená kopat do hlubiny, ušpinit se, dovolit si žasnout a velebit všechny a všechno. Modlit se jako krteček je závazek k praktické lásce a k otevřenosti vůči tajemství.
Všichni hledáme štěstí, radost, pochopení... Boha. Ale víte co? Není daleko lepší přestat hledat a odevzdat se tomu, aby to všechno nalezlo nás? Vždyť pokud ponecháme všemu přirozenost a my samotní dovolíme spočinout svému srdci v přirozeném místě, zakusíme, že Bůh k nám skutečně hovoří. Jeho jazykem je kromě ticha také krása - ta, která skutečně spasí svět - krása jemných vůní, špinavých cest, ale i záchvěvu motýla, myšky, deště, krtince, našeho domu a domova, celého světa, rodiny, dějin, času a prostoru, celého kosmu - a vašeho konkrétního života v každé vteřině.
Krteček je možná pro děti, ale nebudeme-li jako děti, do království nebeského nikdy nevejdeme.