Máme v sobě hluk velkoměsta anebo ticho lesa?
10.01.2023
Náš lidský život utíká. Děda Bohuslav, který svým jménem oslavuje Boha, často přemítá nad tím, jak je možné, "že to tak uteklo"? Značnou část života tvrdě pracoval a byl v jednom kole, pořád shon. V poslední době začíná ale vnímat všechno okolo sebe nějak ostřeji, zostřeně a důležitě. Je rád, že se může každé ráno probudit, protože to není samozřejmost, ale velký dar.
Co se v životě dědy změnilo? Je to stáří? Nemyslím si to. To, co prožívá děda, může prožívat každý člověk. Vy, já, dítě na pískovišti, prodavačka v krámu, policista v uniformě, učitelka ve třídě, zdravotní sestřička v ordinaci, zkrátka - kdokoli.
V zásadě jde o to, co děláme se svým nitrem. To nejsou žádné složité teorie, které by byly přístupné jen někomu. Uvedu to na příkladu. Představte si rušné velkoměsto. Auta jezdí sem a tam. Všichni troubí, nadávají. Do toho se valí ze všech stran davy lidí. Všechno bliká, píská, všude je nějaký pohyb, zvuk, ruch, nepořádek. Každý někam pospíchá.
Když jsme v životě zaneprázdnění a "v jednom kole", často ani nepostřehneme, že už je za námi celý den. Všechno to nějak profrčelo okolo nás. Uvnitř nás je to podobné jako v tom velkoměstě. Všechno se to kamsi žene. Támhle to troubí a támhle to bliká, houká.
Představte si, že vaše nitro je vodní hladina. Když to okolo ní bije, bouchá a někam se to žene, hladina se vlní. Taková hladina není klidná a vyrovnaná. A když tento popsaný bordel probíhá přímo pod hladinou, tj. v nejhlubším bodu našeho nitra, tak se začne vířit bahno. Průzračně čistá voda se zakalí. Hladina se zčeří. Už nepůjde vidět perly na dně, slunce neprojde skrz.
Člověk, který zčeří hladinu, je člověkem bez vnitřního světla. Skrze hladinu k němu nic neprojde. Takový člověk nevnímá, neraduje se. Pro takového člověka neexistuje čistá něha, která by jím pronikala, ale pouze zakalené vidění. Z toho pak vyplývá i hnusný svět. Bodejť - kdo by chtěl čučet na svět skrze zasviněné brýle?
Radovat se z přítomnosti vyžaduje jedinou věc - něžně vybrat ze svého nitra bordel a kal. Vytáhnout to nad hladinu a odevzdat nebi.
Když v našem nitru hluk velkoměsta vystřídá ticho hlubokého lesa, budeme schopni vidět i naprosté maličkosti jako krásné dary. Voda bude průzračná, čistá a klidná. Nebude hrozit žádné tsunami. To souvisí také s přijetím deště, který nemůžeme ovlivnit. S přijetím věcí, které jsme nepředpokládali. Pak bude jedno, kdo jsme a co máme. Protože v takové chvíli v sobě máme vnitřní světlo, které prozařuje čirou vodu, a všechno pro nás září. A my záříme pro všechny a všechno ostatní.
