Malé velké věci
27.10.2022
Oba mlčeli.
"Jó, koukněte na hvězdné nebe", prolomil to společné mlčení poutník a tak nějak ledabyle zvedl ruku k obloze.
Byla noc. Hvězdy.
"Ty hvězdy?", zeptala se žena.
"Jó, ty hvězdy", pokračoval, "to je to, o čem chci něco říct. Koukněte na ně. Jsou to takové tečky. Malé lampičky, světýlka. Nic moc. Puntíky na širokém a temném nebi. Jsou malé. Ale to jistě víte, třeba takové sluníčko, to je taky hvězda. A nikdo nepochybuje o tom, jak velké je."
Popošel k polní cestě.
"To, co se nám jeví malé, může být ve skutečnosti velké a důležité."
Žena přikývla, "já to poznala ve svém vlastním životě. Vždycky jsem si přála velké věci, ale teď vidím, že právě to, co se obecně považuje za malé a bezvýznamné, tak to je fakt velké. Velké je to, co je malé."
Poutník si vzpomněl na zajímavý příklad. "Kdysi jsem slyšel takový vtip. Bylo to o bláznivé teorii, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna a ta je větší než, ta, uvnitř které je. Zní to sice hloupě, ale vyvrcholením toho vtipu, jak si ho pamatuju, je to, že to není vůbec vzdálené pravdě o našich životech a tomu, jak je žijeme."
Žena se nejdříve zasmála, ale pak zpozorněla. A poutník pokračoval.
"Svět je sice velký, ale někde tam uvnitř nás samotných je ještě cosi mnohem většího. Tam se odehrává to všechno, co nás těší i to, z čeho je nám smutno. A to přesahuje dalece to viditelné."
