Láska je věčné vycházení

V životě můžeme být ledasčím. Ale žádná profese, i ta nejlépe ohodnocená a vážená, z nás nikdy neučiní to, čím bychom měli být především - laskavou podobou všemilujícího Boha.
Ve všech pádech a nádherách života nakonec nejde o nic jiného než o skutečnou a absolutní lásku. To slovo, které dnes již spíše znamená jakési klišé, má však hloubku kosmické písně a prostotu kočičího vrnění, stejně jako pohybu v nás samotných, onoho úžasu, při kterém se tají dech.
Milovat, tož to je odvěký "problém" člověka. Koho a co? Kdo tvrdí, že zažívá jakousi spirituální lásku jen tak sám pro sebe a přitom chová nenávist vůči lidem okolo sebe, ten hovoří spíše o parodii na lásku.
Láska je věčné vycházení. Ona je spíše tím, co nemám, nad čím nemám kontrolu, ona je dávání. Teprve tehdy, když nepožaduji, teprve tehdy, když se vzdám. A teprve tam, kde není moc.
Nedokážu-li milovat to nejmenší ze stvoření, jak mohu pozvednout své srdce k nekonečným výšinám Tajemství, které je samo láskou?
Ve vycházení k milované osobě, která má konkrétní tvář a vůni, mohu vstoupit do hřejivého pokoje, který se rozlévá bez počátku a konce. Tam totiž odmítnu sobeckost a vypočítavost, tam odmítnu oddělení a příjmu své darování.
Jen ten, kdo daruje a vychází ze sebe, dostává a nachází - v milované osobě království nebeské.