Kniha Modlitba k Sofii Filipa G. Martinka nabízí nový meditativní způsob vnímání sebe, světa a Boha (Strážničan)

Alžběta Vyskočilová se mnou vedla rozhovor pro periodikum Strážničan (č. 10/2022). Tématem je moje nová knížka Modlitba k Sofii, ale také duchovní služba a potřeby současného člověka.

Filip Gorazd Martinek (nar. 1993 v Kyjově) se v posledních letech ve Strážnici intenzivně věnoval péči o objekt a historii zdejší synagogy. Systematicky se zabývá studiem zdejších památek a osobností (v roce 2021 vydal knihu věnovanou životu a dílu Františka Cundrly s názvem Cundrla: zjevit obraz). V době svého působení v jihočeském Písku a Milevsku, kde vykonával službu Bohu jako farář Církve československé husitské, dokončil svou novou knihu Modlitba k Sofii (vydanou v letošním roce). Autor provází čtenáře z pozice citlivého poutníka, který nepřehlíží běžně přehlížené. Nabízí ztišení a intenzivnější napojení se na sebe a Boha. Mnohem klidnějším prožíváním přítomného v něm vzbuzuje větší citlivost vůči sobě a vnějšímu světu. Ukazuje mu vlastní potenciál dosažení větší radosti a lásky.

Máš na kontě řadu článků, už také knih, významných studijních úspěchů a troufnu si říct, vlastních výrazných životních posunů. Vedly Tě snad také k tomu, čemu se věnuješ v současné době - službě Bohu. Jak vnímáš její potřebnost v dnešním světě?

Služba Bohu je také služba lidem. Vždyť sám Bůh se stal jedním z nás a nepřišel proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Myslím, že my kněží často nedokážeme připustit, že do chrámu se nechodí jen proto, abychom sloužili Bohu, ale také, aby On mohl posloužit nám.

Dnešní svět potřebuje hlavně více laskavosti. Ptáš-li se na duchovní službu, pak myslím, že svět na ni moc zvědavý není. Lidé často vnímají církev jako překážku na cestě rozvíjení své spirituality. Moje zkušenost je taková, že lidi většinově nezajímají složité teologické otázky, ale chtějí vědět, jak se mají modlit, jestli je Bůh vůbec miluje a ptají se, proč by vůbec měli chodit ke zpovědi a do kostela.

Jestli je něčím duchovní služba v dnešním světě důležitá, pak je to tzv. služba přítomnosti. Někdy zkrátka jako kněz nemám odpověď na situace, které prožívám. Nemám odpověď na utrpení člověka, na smrt dítěte, nemoc blízkého. Někdy je nad veškeré odpovědi prostě jen držení za ruku a ujištění, že na všechno nejsme samotní. Konečné odpovědi má pouze Bůh. Přál bych si otevřenou církev, která nejen vítá člověka, ale hlavně jde za své institucionální hranice a nebojí se setkání - ta skutečná služba asi začíná až tam, kde se přestaneme bát setkání s jinakostí. Asi bych tedy na konec této své odpovědi řekl, že potřebnost duchovní služby v dnešním světě vidím hlavně tam, kde už s ní nikdo nepočítá - tam, kde už pro lidi není žádná naděje.

Je to pár dnů, co jsem znovu dočetla knihu Malý princ. Nemohu se ubránit podobnosti obou děl. Stejně jako Malý princ se také Ty ocitáš v roli citlivého pozorovatele, poutníka, který odkrývá skutečnou podstatu neviditelnou pod nánosem zdání. Čtenáře ve svých duchovních zamyšleních, fejetonech, básních a modlitbách, které všechny mají v knize své místo, dopro vázíš na cestě vnitřního hledání. Jaká byla Tvá cesta k napsání této knihy?

Jsem moc rád, že jsi použila slovo doprovázení. Ve skutečnosti totiž nejsem a nemohu být někdo, kdo vede. Všichni jsme na cestě a každý si po té cestě kráčí svým způsobem. To, co nabízím, je jít po ní společně vedle sebe. Jsem stejně chybující jako ty anebo kdokoli jiný. O tom je z velké části právě i tato knížka.

Poutnictví je náročné na fyzičku, ale také je to makačka duchovní. Nejde jen o to, někam dojít, to zvládne po nějaké době každý. Jde o to, co si neseme s sebou. Nakonec Bůh není nijak daleko - můžeme s ním být kdykoli a kdekoli. Komenský ve svém Labyrintu krásně napsal, že kde jinde hledat Boha, nežli v srdci - v tom nejsvatějším chrámu. Čím naplníme své srdce, tím se i staneme. Požiješ-li velké množství jedu, pak zcela jistě zemřeš. A stejné je to v oblasti duchovna. Budeme-li do sebe pumpovat nenávist a zlobu, duchovně zahyneme a staneme se doslovně otrávenými (a taky otravnými). Pro Boha pak v srdci nebude místo a my budeme překypovat jedovatými výpary, které nakonec nakazí i ostatní. Pokud má být něco nakažlivé, ať je to radost a láska. To, co pozdvihuje a posvěcuje.

Cesta k napsání Modlitby k Sofii začala na mém webu www.gorazd.cz a osobním facebooku, kde jsem sdílel své texty. Spousta z nich vznikala při cestování, když jsem jezdil vlakem mezi Pískem, Českými Budějovicemi, Brnem a Strážnicí. Takže na cestě fyzické jsem psal o cestě duchovní. Tak vznikl jakýsi duchovní zápisníček, soubor nejrůznějších druhů textů napsaných v rozmezí let 2020-2021. Inspirace přicházela nenuceně sama, texty jsem zpravidla napsal takřka ihned, tzv. za pochodu. Já rád píšu a děkuji Bohu za to, že je mi to umožněno.

Knížka by asi vůbec nevznikla, kdyby se mi neozval Igor Laštůvka. Tomu se to tak líbilo, že se rozhodl, že to štědře podpoří. Je to pro mě neuvěřitelné a moc Igorovi děkuji. Předmluvu napsal biskup Juraj Jordán Dovala, který je velmi aktivním a úspěšným spisovatelem. Hlavně je to ale muž modlitby a de facto vystihl charakter celé knížky. Fotografii na obálce jsem vyfotil já na břehu řeky Otavy u Písku.

Vždy je těžké určit, co do jakékoli knížky dát a co už ne. Je to o umění výběru. O některých věcech se pak ani nedá dost dobře psát anebo k tomu ještě neuzrál čas. Je to třeba mé přátelství s římskokatolickými kněžími a s pravoslavným arcibiskupem. Ale taky úplně obyčejná realita v domově pro seniory, kdy najednou vidím, že svatost je mezi invalidními vozíčky a v úsměvu staré babičky.

V knize zkoumáš člověka, jeho vztah k sobě, Bohu a světu. Tvá slova vycházejí zejména z každodenního pozorování toho, co se děje uvnitř a vně Tebe. Co si myslíš, že současnému člověku nejvíce chybí a co myslíš, že mu kniha naopak může dodat?

Tím, co člověku dnes chybí, je smysl života a možná i mnohem jednodušeji, zkrátka jakýkoli smysl. Lidé studují, chodí práce a jezdí na dovolenou, ale nedává jim to smysl. Dnešní člověk je člověkem, který ztratil smysl. Ztratili jsme smysl pro život a i pro smrt. Tu jsme raději vytěsnili, ale i ona souvisí s celkovým pojetím člověka - a vyhnout se jí nemůžeme. Se ztrátou smyslu zřejmě souvisí i ztráta selského rozumu - na spoustu přirozených věcí potřebujeme paragrafy a vyhlášky. Současnému člověku také obecně chybí láska a přijetí. Neumíme přijímat, ale ani být přijímáni. Z toho se dost možná rodí i nespočet rozvodů, sebevražd, nespokojenosti a nemocí duše. Jsme zaměřeni na výkon a nic než výkon. Chceme mít více - více peněz, více majetku, více luxusních věcí. Ale přitom ani nevíme, co dělat, když vypadne elektřina, nebo má vlak velké zpoždění.

A nakonec - současnému člověku taky chybí církev, která by mu rozuměla. Lidé mají pocit, že jim církev nerozumí. A já se jim nedivím. Když se podívám na církevní problémy, tak se ptám sám sebe, kde je ta láska, podle které máme být rozpoznáni jako Kristovi učedníci? Nejsme transparentní - máme být průhlední nejen proto, aby bylo jasné, co děláme, ale také proto, abychom moc nezacláněli Bohu. On ví mnohem lépe než my, co je potřeba dělat.