Když světlo, tak tma

05.05.2021

Kdykoli zažíváme osobní krizi, celý život se nám hroutí sám do sebe. Je to taková nepolapitelná kaskáda padání. Vše se strhává a míří kamsi do bezednosti. Je to pohroužení se do sebe, zamíření do centralizované bolesti, smutku, pláče a strachu. 

Krize však neznamená jen obrovské nesnáze a útrpnost. Krize, nakolik je pádem do bezednosti, je také polem svobody! V krizi se totiž vždy odehrává tajuplná možnost otočení celého toho procesu "být stržen do sebe a v sobě do bezednosti". Otočení samotného padání! Zoufalství, která nás mnohdy dohání k přikrytému neviditelnému pláči, skýtá možnost otevřít se a přetočit bezednost vzhůru. Nepopírat bolest, ale v bolesti otočit beznadějnost a padat vzhůru, řítit se do výšin, povznésti se k nebeskému dění.

Padání vzhůru je tak apofatickou cestou k opravdovosti krásy, je vyjádřením paradoxu cesty, na které se rozlévá tma, ale přeci vidíme. Když světlo, tak tma svítí! Je to vlastně nepřítomné světlo, které osvěcuje každého, kdo otáčí své pohroužení mimo sebe, nikoli do sebe. Toto světlo není září, jako je plamen svíčky anebo světlo žárovky. Toto světlo nesvítí, ale nechává svítit tmu. A pak již není tmy.