Kázání na IV. neděli velikonoční

Moji milí, na dnešním čtení sv. evangelia stačí zaměřit se na tři Kristova slova: "Já jsem dveře." Bohočlověk je portálem pro každého. On není něčím, co by bylo skryté jen pro vyvolené a co by bylo "za dveřmi". Ne, skrze Ježíše Krista, se "vchází i vychází".
On je tím "mezi", neboť je vším. Je vším, co bylo zneuctěno a na co padá prach, ale i nadávky, osočování a nenávist. On je i tím nejmenším v nás, čeho se bojíme, ale i tím, čeho se bojíme v druhých. I tím, co jsme nikdy nepřijali a čemu odporujeme. On není jen veselou bezstarostností, ale také nesením starostí a strachů, zla, vražd a nejhorších lidských poklesků, kterých se dopouští všichni v jakékoli době. Svět není jasně rozdělen na "ty dobré" a "ty špatné". Všichni jsme navíc pro někoho "ti dobří" a pro jiného "ti špatní". Čím jsme však pro Boha?
Před Bohem si nelze hrát na to, čím nejsme. Před ním stojíme s obnaženým srdcem, do kterého On vidí tak, jako my nikdy ve své introspekci nebudeme schopní. On nás zná lépe, než my samotní. Tož, to je děsivé a současně osvobozující.
Víte, to je velká milost, když si toto uvědomíme. Když si to uvědomím před službou v chrámu, před slavením sv. liturgie, před eucharistickou hostinou, nebeským pokrmem… Co potom udělat? Sergej Bulgakov má nádhernou modlitbu, kterou možná ani jako modlitbu nezamýšlel, jen se potřeboval ve svém deníkovém zápisu vyznat Bohu:
"Hospodine, poskytni mi pomoc, ukaž mi, pouč mě… Já nevím, neumím…"
A to je ono, "já nevím, neumím", Bože. Kolik lidí na celém světě skrytě touží po oněch dveřích, kterými by vešlo do nebeského království, aniž mnohdy vědí, že toto království sice není z toho světa, ale současně je v něm. Že není někde daleko, schováno za temnými mraky, ale že se uskutečňuje mezi námi všemi. Že ke vstupu do portálu bývají možná nejblíže ti, kteří říkají, že nic takového není a že žádný Bůh není a že oni si vystačí samotní. V životě se možná ani nemusíme příliš otáčet, abychom spatřili úzkou branku, dveře – boholidství. Spíše se to chce dobře podívat.
A jak se vlastně díváme? Vždyť náš zrak není jen naším výkonem, ale závisí na tom, v jakém světle svět okolo sebe sledujeme. A tak tím nejlepším je nestvořené světlo Boží. Když nás zaplaví, rázem vidíme úzkou pěšinku, po které je sice těžké jít, ale kdo po ní kráčí, má tajemnou naději, že i v rozedraných a bolavých nohách se ukrývá smysl pokoje a krásy. Že kdo klopýtá po úzké cestičce, vstoupil na cestu, na které jsou všechny odbočky a možnosti správné. A proč? Protože ona jediná je cestou lásky, přijetí a smíření. Je pravdou i životem. Je to cesta nepochopitelného zbožštění. Amen.