Kadidlo stoupá

Dnes byl moc krásný den, pastoračně-relaxační. Bílé Karpaty, Javořina, Slovensko. Pohled do údolí a k nebi je momentem prosté modlitby. Pak louky a lesy.
Mlžný opar, který se rozprostírá nad některými vesničkami a krajinou, je jako naše touha po Nekonečném. K němu se nejen vzpínáme, ale také rozpínáme - my se natahujeme skrze projevy našeho života, ať už přímo fyzicky, duševně, ale také duchovně. Snažíme se "vystřelit" vzhůru. Někdy však úporná snaha nepomáhá a je spíše na škodu.
K Nekonečnému se můžeme akorát nekonečně přibližovat. Je však možnost, jak se vznést do neviditelných světů. Tou možností je láskyplné otevření se spolubytí úplně se vším. To nemusí být žádný výkon chabého rozumu, ale touha srdce po tom, co nemá ohraničení. Upřímně toužící srdce je totiž jako krajina čekající na déšť. Je jako krajina zahalená temnotou noci čekající na první svítání.
Viděli jste někdy stoupat dým kadidla? Jak se ze žhavého zápalu rodí poklidně stoupající a odevzdaný proud, který není žádnou slávou, ale je oslaven ve světle a tichu. My jsme pozvednuti tím, že k nám přichází takové světlo, které je nepopsatelné. Které je jasnější než miliony sluncí. Které žhne žárem lásky.
Aby dým našeho kadidla vystoupal, musíme se disponovat, otevřít se, bez naší účasti to nepůjde, musíme spolupracovat s blahodatným a milosrdným světlem. Ono rozehřívá srdce, ale rozdmýchat musíme my. Nemůžeme jen nečinně čekat, že se něco stane automaticky. Člověk musí pozvednout srdce, jako dým kadidla, ke zdroji všeho - k výšinám nestvořenosti.
Kadidlo stoupá - modlitba je dým, který vychází z upřímnosti a tichosti. Kadidlový dým je sice velkolepý, ale poklidný, čekající na světlo, které jej pronikne. I náš život se musí stát kadidlovým dýmem - velkolepým v tichosti. Kdo se dokáže otevřít nejen všemohoucímu, ale také nemožnosti, ten bude proniknut neviditelným světlem a dojde sjednocení s tím, co je zcela jiné. Kadidlo totiž nakonec mizí v prostoru, jako kdyby nikdy nebylo. Jeho vůně zůstává a připomíná cosi zcela přesahujícího...