Jaké křesťanství?

Po noční modlitbě, kdy jsem poslouchal šumění větru a dešťových kapek za oknem, a stále je slyším, jsem si přečetl ještě kousíček z malé knížky východní křesťanské spirituality (mé oblíbené). Uvědomil jsem si to, co už dávno vím.
Nikdy jsem nesdílel protestantské vyznavačské tendence, která dávají člověku rady, jak si musí uvědomit svoji hříšnost, vyznat Ježíše jako svého Pána, přečíst si Písmo svaté a očekávat instantní spasení. Většinou je to podáno ještě formou nějakého návodu, ve kterém hraje hlavní roli kříž a utrpení. Jo, a taky zdůraznění, že kvůli hříšnosti nedokážeme pořádně milovat.
Určitě existují miliony lidí, kteří se právě s tímto ztotožňují. Nepřísluší mi to soudit. Ale já k nim nepatřím. Křesťanství pro mě není filosofická nauka, nějaká teorie, kterou je možné prostě přijmout, odsouhlasit a jakmile to uděláte, tak *boom*, jste spasení, znovuzrození a do konce pozemské pouti budete ostatní prudit s tím, jak to máte na háku, protože tzv. "Jesus". Křesťanství je pro mě cesta a Ježíš Kristus pro mě není filosof, však ani nic nenapsal. Kristus je pro mě Božský Logos, Král kosmu, který se stal malým člověkem. Zvlášť v poslední době vidím spíše Vzkříšení než Kříž. I když je jasné, že to k sobě patří. Ale... důrazem na kříž jako by se podtrhovala hříšnost a jakási konečnost a utrpení. Ale po utrpení je vzkříšení a radost. A to radost hmatatelná, nejvíce je to patrné v Eucharistii. O svém pojetí Eucharistie jsem i cosi napsal, ale co chci hlavně říct - nesdílím většinový protestantský náhled na Eucharistii. Kde není toto tajemství středem církve, ba co více, kde není Tělo a Krev Krista pramenem a zdrojem církve, tam žádná církev není. I otcové pouště, kteří žili mnohdy v absolutní samotě a izolaci, bez přístupu ke svátostem, měli obrovskou úctu právě k Eucharistii a mnohdy to bylo to jediné, proč chodili do nejbližšího kláštera, nebo chrámů - aby přijímali Tělo a Krev, mysterium a lék pro hříšníky, kteří jsou spíše než zkažení, zranění. Trhá mi srdce, když vidím, jak se někdo staví k Eucharistii, když někdo nepovažuje eucharistické slavení za důležité, nebo v tom někdo vidí jen cosi jako "jako".
Jaké křesťanství tedy? Jedině eucharistické, vzdávající díky, ne v charismatickém třepotání rukou, ani ve šprtání Bible a fundamentalismu, ani ve vidění zkaženosti člověka, ale v obětujícím a obětovaném, v chlebu, který neubývá, v beránku i pastýři, ve víně Pravdy a v krvi napájející láskou, která očišťuje a léčí.