Uzdravení s J. A. Komenským?

Letos si připomínáme tzv. výročí 350 let od úmrtí Komenského v roce 1670. Slovo výročí nemám příliš v oblibě, protože se jím nejčastěji ohánějí politikové, ale zde je, zdá se, na svém místě. Já sám se snažím toto výročí pochopit právě ne jako něco nyní pevného, ale jako přičítání navíc, jako postup. A to i postup minulostí.

Mnozí jistě pochopili, že v tomto výročí jde převážně o komeniologické zamyšlení, jde o Jana Amose Komenského. Je to však pohyb nutnosti z louže do bláta. Stejně jako slovo výročí, tak i J. A. Komenský je dnes spíše nálepkou, kterou jsme si zvykli nalepovat tam, kde něčemu, co samo o sobě je bezduché, chceme dodat punc zářivosti, intelektuálního pnutí a důležitosti. Snadno tak podléháme domnělé "učenosti" druhých, aniž bychom se zamysleli nad relevancí jednotlivých tvrzení.

Vždyť si přiznejme i my samotní - kolik z nás skutečně četlo Komenského spisy? A pokud jsme nějaký spis četli, stačí to, abychom se stali odborníky na celostní dílo tak velkého myslitele? Vždyť Komenský říká právě to, že je potřeba vidět, co a kde souvisí s čím dalším. A že některé věci spolu zkrátka jsou ve vztahu. Pravda se pro něj ukazuje jako komplexnost. To znamená, že pokud je např. naše společnost nemocná, měli bychom léčit všechny její sféry, resp. spíše bychom měli hovořit o člověku, o toho jde totiž zejména - dnes je člověk nemocen. A chceme-li jej léčit, měli bychom léčit celého člověka, nikoli jen nějakou jeho část, ne pouze parcialitu. Jedině společné uzdravení má svůj smysl pro uzdravení jako takové.

Pamatuji si, jak nás na základní škole učili o Komenském. Zvláštní bylo, nakolik si pamatuji, že Komenský byl vylíčen jako velký spisovatel, zkrátka literát. To, že byl filosofem/vědcem asi nebylo toliko důležité. Ale nakonec ani to zjevně není vystihující osobnost Komenského. Celá Komenského snaha, celá jeho snaha o nápravu světa, vzdělání člověka, sebe-formování, je činěna proto, aby člověka zaměřil k Bohu. Komenský nám říká něco ve smyslu: podívej se člověče, nejsi na světě sám, je zde i Druhý. Navíc svět není osamocen. Ale je zde i Bůh. I když se nám někdy svět jeví jako Labyrint, neztratíme se v něm. Labyrint není totéž, co bludiště, ve kterém bloudíme. Labyrint, to jest vytyčení možnosti putovat do středu, do středu našeho Srdce. Ne nadarmo se mi tak při psaní vyjevují slova, na kterých jsme se setkali s biskupem Filipem Štojdlem. Tato slova se nacházejí ve 38. kapitole Komenského Labyrintu světa a ráje srdce: 

Kdež všeho světla a potěšení studnice. Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní?