I my jsme takový brouk

Jedu ve vlaku. Najednou vedle mě přistane brouk. Tak mu udělám místo a jedeme spolu. Po chvilce ale vidím, že brouk se vydal na procházku vagónem. Tak jsem ho vzal ze země do ruky a chvíli jsme jen tak jeli. Nechtěl jsem se dívat, jak ho někdo zašlápne. Jenže mám před sebou ještě dlouhou cestu. A nevím, jestli brouk přežije ve městě. Jak se vlak rozjížděl z jedné zastávky, uviděl jsem travičku a zahrádky. Vzal jsem brouka a i když se moc nechtěl pustit, vyslal jsem ho do světa. Jen doufám, že nespadl pod vlak. Pokud ne, má se tam lépe, než ve vagóně a městě. Nese svoji broukací modlitbu dál.
Pak mě napadlo, že i my jsme takový brouk. Někam vletíme, ani nevíme jak. Rozkoukáme se a už chceme vyrazit tam, kde si myslíme, že to bude lepší. Netušíme ale, že nás může něco rozšlápnout a proto potřebujeme něžné dlaně Boží a Božskou Sofii, prozřetelné vedení, které nás vhodí do riskantní situace, ale budeme-li dobře spolupracovat, nalezneme svobodu v přijetí odevzdání se. To je bohohledačství.
Děkuju Bohu, že i skrze brouka mě poučil o svém tajemství. A brouku děkuju taky.