Horror vacui
Vracím se k myšlence, kterou jsem často slýchával při studiích na Fakultě výtvarných umění v Brně. Při rozebírání studentské práce se tu a tam od vedoucího ateliéru na stranu studentíka ozvalo: "To je zase horror vacui, pozor na to!"
Nejde o žádný filmový horror, ale jde o strach z prázdnoty, prázdnoty jako takové. Zjevně je správné se domnívat, že prázdnota není totéž co nicota. Ale současně je dobré vědět, že strach může být i nicotný (ať už v nicotu uvrhující anebo malicherný). V umění se tímto strachem z prázdnoty míní prázdný prostor. Ale to nejen prázdná plocha anebo prostor, který nás obklopuje, tj. prázdný prostor jakožto nevyplněný fyzickými objekty, ale prázdný prostor jakožto prostor ticha, jakožto ticho samotné, jakožto prostor nedění a neaktivity, prostor spočinutí a plynutí.
Abych byl názornější, tak řekněme, že v případě umění můžeme za horror vacui považovat studentovu snahu zaplnit obraz nepřeberným množstvím věcí, nevynechat jediné místo, neponechat jediné místo na obraze samo v sobě, vše nějakým způsobem vyplnit a využít. Podobné je to i s video uměním, kde každá sekvence musí nutně být využita. Scény, kde se na první pohled nic neodehrává, se musí vymazat. Vše je nutné zaspárovat zvuky, hudbou, gesty, pohybem, barvami, výrazem atd. Každou akci je nutné uchopit tak, aby se pořád něco dělo, aby vše proudilo v lesku bulvárních klišé a kulturních stereotypů, na které jsme zvyklí z reklam, na něž se už stejně nikdo pořádně nekouká.
Obdobně to platí v celé šíři našeho života. "To je zase horror vacui, pozor na to!" Jako by toto upozornění, původně adresované nezkušenému studentíkovi umění, směřovalo i do naprosté všednosti toho, jak vlastně žijeme. Není náš život spíše reklamou na život samotný? Nesnažíme se vyplňovat jej nepotřebným hlukem a každé místo, kde se na první pohled nic neodehrává, utlumit v zoufalé snaze "aby se něco dělo"? Dovedeme vůbec jen tak ponechat vše ve svém plynutí a spočinout v tom, že na první pohled nemusí probíhat žádná aktivita?
Pravda je to, že se skutečně bojíme prázdnoty. Bojíme se ticha a proto každou chvíli bereme do ruky mobil, kontrolujeme zprávy a hledáme kraviny. Myslím, že primárně se nebojíme proto, že by se na první pohled nic neodehrávalo, ale bojíme se hlavně proto, že v tom tichu bychom museli spočinout o samotě. A bojíme se tak setkání s tichem a tichého setkání.
V tichu se totiž setkáváme se sebou. V tichu před sebou nemůžeme utéci, nemůžeme si hrát na někoho jiného. V tichu se odhaluje i to, co nechceme, aby se odhalovalo. V tichu se ukazuje naše duše ve vší zranitelnosti.
Když však dokážeme vstoupit do prostoru ticha, do prázdnoty, která není nicotou, ale cosi se v ní chvěje, pak pochopíme, že to my jsme tou rozechvělou dušičkou. Horror vacui zmizí, když se tichu otevřeme a přijmeme prostor spočinutí a plynutí bez nároku na zasahování. Když dovolíme tichu, aby se doslovně ode-hrávalo, započne hravost dětské radosti. Do srdce vstoupí pokoj a klid, již se nebudeme bát prázdnoty, protože uvidíme, že pod zdánlivou oponou se odehrává neskutečný svět neviditelné krásy.
A když budeme prodlévat v tomto tichém prostoru, vynoří se v nás poznání, že jsme se skutečně celou dobu před tím báli skutečného setkání. Setkání nejen se sebou, ale také setkání s Nevyslovitelným. Celou dobu jsme si mysleli, že v prázdnotě ticha nic není. Až teď zříme, že v prázdnotě ticha je prostor pro setkání. Není tam zdánlivě nic proto, protože právě zde je místo pro setkání s Bohem.
