Dějiny ne/pokoje

18.05.2023

Nechci být nikým velkým. Nesnažit se zdolat svět. Netoužit po poctách a obdivu. Ale naopak - usebrat se. Neuzavřít se, ale vejít "do sebe". Když lidově řekneme, že někdo "šel do sebe", tak tím myslíme, že "se sebou začal něco dělat" (např. "šel do sebe a přestal kouřit"). Usebrání znamená bytí v sobě, nefalšované a nevylhané bytí. Je to osvobozující, protože je to pravdivé.
Kolikrát jsem v životě selhal a kolikrát ještě selžu, kolikrát jsme selhali my všichni. Dějiny jsou zmítány nepokojem. To jediné, co mohu udělat, je přispět, aby nebyly již více dějinami nepokoje, ale dějinami pokoje, aby se staly děním lásky. A udělám to tak, že začnu ve svých osobních dějinách měnit nepokoj na pokoj, že se otevřu lásce, která je nezasloužený dar.
Nepokoj je plný hněvu a pokud vede ke změně, bývá to krvavá revoluce, která přikazuje a nařizuje, ohýbá a znetvořuje. Ať už v obecných lidských dějinách, nebo v našich (malých) osobních, kdy někoho donutíme, aby něco dělal tak, jak my chceme (i kdybychom měli dobrý záměr).
K opravdové nápravě a změně se nedochází hněvem, ale láskou - urážky z nikoho mírného člověka neudělají, to dokáže jen láska, jak zdůrazňuje starec Josef Hesychasta.
V dějinách už všichni jsme. Všichni je píšeme, protože ty naše jsou propletené s těmi "velkými". Jaké budou? Jaké jsou? I kdybychom nic velkého nevykonali, můžeme se stát "velkými maličkými". Není důležité, jaký máme sociální status, vlastně není vůbec důležité, jaký je náš status. Anebo možná ano. Jediný status rozhoduje - status srdce. Otevřené srdce pro lásku přináší lásku všem okolo a přispívá k dějinám pokoje. Naděje je už v tom, že dějiny pokoje zde již jsou, jejich pramenem je Láska, která je nestvořená a která proměňuje a sjednocuje.