Co nám brání být skutečně šťastní teď?

Co vlastně všichni lidé hledají? Nikdy nekončící honba za "štěstím" vypadá v našich životech tak, že jako děti jsme vystaveni spoustě zákazů a postupně zvětšujících se příkazů. Kolísáme mezi tím, co chceme, i když to jsou zpravidla blbosti a mezi tím, že se nám to přes zákazy nedostává.
Jak člověk roste, přejde z "naivity" dětství do "dospělé mysli". Často to s sebou nese zapomenutí dětské radosti a prostosti. Život se pak točí okolo "štěstí", které vyjadřujeme při narozeninovém potřepání rukou, kdy většina lidí říká, že přeje "hlavně to zdravíčko". No, super. Však nikdo se nebude hádat o to, že zdraví není důležité (nemocní lide by byli první, kdo se o to budou bít). Ale je to skutečně podstata životní pouti? Mohu být zdravý, ale přitom se chovat jako bezohledné prasátko rochnící si v bahně. Ještě k tomu přihodím, že se mám právě dobře a zažívám to "štěstí" - mám peníze, jídlo, zdraví (!) a ještě úspěch. Tak co víc chtít?
Vtipné je, že i ten, komu se podaří naplnit tento "ideál štěstí", časem zjistí, že to kýžené štěstí v něm jaksi není ukryto. Co se zdálo jako suprové, je najednou nudné. Takovému člověku pak možná zůstane akorát to zdraví, pokud si jej nepodlomil flámováním.
Proč tolik lidí v životě bloudí? Budujeme si impéria - ať už virtuální, ale častěji fyzická - velké domy, velká auta, velké dovolenky, velká gesta, velké fotky, velké a taky obrovsky falešné úsměvy, velké nápady... Ale trvalé štěstí nezakusíme. Když se takového člověka zeptám, proč to všechno dělá, po nějakém tom přemýšlení z něj nakonec vypadne, že to dělá proto, aby se nakonec měl dobře, odpočinul si a byl šťastný (třeba v důchodu, ale klidně i v nějaké dřívější fázi svého "plánu"). Otázka, která se nabízí, zní: a nejde to hned?
Vždyť co nám brání být skutečně šťastní teď? Většina z nás má kde bydlet, máme co jíst a není nám zima, když je venku zima. Dokonce nám neprší na hlavu. Místo toho řešíme kraviny, od politických zhovadilostí až po pseudocelebrity, luxusní věci a nejrůznější požitky.
Je jasné, že ne každý člověk může a také (ne)chce se odstěhovat někam do lesa a tam prožít zbytek života. Ale o tom to přeci není. Copak je štěstí vázané na to, že musím bydlet na nějakém super místě? Jistě, útulný srub uprostřed lesa pro většinu lidí znamená nějaký symbol pokoje zalitého sluncem - ale to přeci není o tom srubu, ani o tom lese - to je všechno o nás - o tom, co si s sebou nosíme.
Dojít svého štěstí je záležitost nejen toho jak myslíme, to je jen začátek. Všemožná literatura, i ta hloupá, vám bude říkat, že musíte změnit své myšlení a tím změníte svůj život. No, super. Ale člověk není jen myšlení. A ano, pomůže nám, když se ponoříme do přítomnosti. Ještě více nám pomůže, když si uvědomíme, že problém není v realitě okolo nás, ale v nás. To, jak se k realitě postavíme, to má za následek to, jak se cítíme. A chcete se cítit blbě? No, jasně, že ne. Ale to taky není žádná převratná myšlenka.
Vydat se na pouť, na které budeme jako člověk kompletní! O to jde. Musíme si s sebou vzít všechno, co k nám náleží. Nejen myšlení a emoce, ale také své tělo, své nedokonalosti, své nápady, prohry, smutky, radosti, zranění, lásku - vztahy - i ostatní lidi. Ze srdci k srdci se vychází a na naší pouti, která má být radostí, není potřeba ničeho, než jen tichosti. To je právě to, že nepotřebujete speciální místo, ale potřebujete speciální obrácení. To je celé, musíte se obrátit - obrátit se vhodným směrem. Však to známe z běžného života: světlo nesvítí celý den stejným směrem, tak je potřeba se trochu točit. Někdy je blbě vidět do dálky, někdy je tam nějaká překážka. Celý ten vtip je v tom, jak se postavíme. Jak stojíme, kam hledíme a co děláme. Hlavu máme na krku nejen pro přemýšlení, ale také pro otáčení - nevidíme-li, možná hledíme špatným směrem. Nebo jsme oslnění (často odrazem sebe sama v zrcadle své nadutosti). Až dokážeme používat svoji pozici a postoj - pak můžeme zaujímat i postoj etický - doufejme, že takový, že to bude k dobru. Postoj dobroty je zásadní. Ale ani u něj to nekončí. Až se naučíme být na správném místě, tak začneme používat ruce. Ne proto, abychom všechno sebrali, ale proto, abychom je prázdnými dlaněmi otočili vzhůru. Budou-li naše ruce skutečně prázdné, pak nám do nich bude vylita láska - něžná rosa - v ten moment se ovlažme, to je totiž moment, kdy přichází ráno a svítá. Kráčíme a má to smysl. Už tady je štěstí, není to samozřejmé, radost a pokoj přicházejí i přesto, že třeba nemáme dostatek toho "zdravíčka", které nám všichni přáli...