Čím více se staneme člověkem, tím blíže budeme Bohu

Modlitba je útočiště, skrýš, teplo, oáza, zahrada, rozkvetlý sad, něžné pohlazení... Tím vším a ještě mnohem víc, tím vším je modlitba. Její plody jsou jako sladké víno z nejlepších hroznů, které vinař sklidí tehdy, když je pravý čas. V modlitbě neexistuje zlo, už je poraženo, není pro něj místo. Ve skutečné modlitbě je pouze tichounká láska a laskavé ticho. To si netřeba představovat jako prázdnotu. Netřeba si vůbec nic představovat. V modlitbě nehrají roli představy, ale zakoušení skutečnosti božské i lidské. V naší lidskosti, v tom, jak moc jsme opravdu lidmi, je tím větší místo pro božské, čím více přijímáme danosti, které ovlivnit nemůžeme. Čím více se staneme člověkem, tím blíže budeme Bohu.
Všichni se rodíme jako lidé, ale - jak říká jedna moudrost - je velkým úkolem lidmi zůstat. A k tomu vede modlitba. V ní se uskutečňuje dynamika života, v ní se rozpaluje srdce, abychom neumrzli na onemocnění egoismu, té odvěké touhy člověkobožství, myšlenky, že si vystačíme jen my, že jsme mírou všech a všeho, že pro nás není nic, jen já.
Modlitba nás ale vede k boholidství, k opaku. K zakusení okamžiku tryskajícího ze zdroje, který je nepojmenovatelný, ale přesto nám zjevuje, že chceme-li být skutečným člověkem ve vší svobodě, musíme spatřit, že vše spočívá v přesahu vydanosti, v překročení sebe. V tom, že se pro druhého zřekneme své důležitosti, která je stejně jen falešnou maska. Že sestoupíme - z domnělých pozic a postů do života, z rozumu do srdce, z chladu do tepla, ze tmy do světla, ze svého Já do bytí pro druhého, ze sobeckosti do dialogu lásky, z pouhých řečí do mystéria chudých, odsunutých a neviditelných. Buďme si jistí, že tam je také neviditelný Bůh, zviditelňující Boží království v doteku rtů, ruky, pohlazení, lámání chleba, nalévání vína, pozvednutí prázdných dlaní. Kdo nabídne opravdu prázdné dlaně, dostane do nich všechno.