Chybí nám mystické křesťanství

Při debatě na křesťanské meditaci jsem musel vyjádřit myšlenku, že nám chybí "mystické křesťanství". Proč tolik lidí odchází hledat spiritualitu k dálněvýchodním naukám? Proč tolik lidí, kteří byli v dětství (často po narození) pokřtění, se odklání od křesťanství pryč? Proč lidé stále méně a méně spatřují smysl v křesťanské víře? Vždyť, řekli bychom, že křesťanství je tady doma, že je zde zakořeněno i kulturně... A možná to je ten problém. Křesťanství se většinově stalo spíše kulturní, než-li duchovní záležitostí.
Odpovědí na výše zmíněná "proč" je to, že nám chybí viditelná mystika. Chybí nám mystické křesťanství. Takové, které je na dřeň, zajíždí na hlubinu a není jen pozlátkem kulturního návyku. Takové, které je autentické a praktické - křesťanství, které o lásce nejen mluví, ale které lásku uskutečňuje. Nejen charitou a pečovatelstvím, ale také kontemplací, která je viditelná. Chybí nám viditelná mystická praxe - místo katechismu by mělo být vidět ticho, které je neoddělitelné od Božího mluvení. Místo dějin nepokoje by měly být vidět dějiny lásky, ve kterých člověk nezaclání Božímu konání, ale nabízí se a říká: "zde jsem, pošli mě".
Mystické křesťanství je obnovením polozapomenuté úzké cesty ticha, světla, radosti, něhy, pokoje a naděje, která se stává hmatatelnou realitou prodchnutou duchem. Jde o nebeskou tělesnost, zakoušení nepopsatelné všejednoty, ve které člověk již nemůže druhého odsoudit, ale naopak jej musí něžně přijat a stát se soucitným se vším, co druhý prožívá: ať už je to, jak říká sv. Jan Zlatoústý, něco zlého, nešťastného, pláč, smutek, či radost, kterou lze ve druhém zažehnout lásku. Taková soucitnost proměňuje člověka v milosrdného, místo závisti nastupuje láska.
A jedině láska, která nejenom neznající hranice, ale láska pronikající odsuzování, opovrhování, ubližování a nakonec i smrt - taková láska je základem mystického křesťanství. Je dynamická, je radostí přebývající v tichu a skromně se před věčností rodící. Je natolik sebevydaností, že ji nalézáme a zakoušíme i v tichosti stvoření, konečnosti, tíhy světa, obyčejnosti všedních dnů, nedokonalosti a tajuplnosti přítomnosti a naší vlastní tělesnosti.
Mystické křesťanství činí viditelným ne ledajakou lásku, ne sentiment, ale lásku, díky které se pohybuje kosmos, lásku, která utěšuje a tvoří vše nové. Lásku, která je hmatatelná. Lásku, která nepotřebuje kostel, ale otevřené srdce, aby lidství bylo zbožštěno.