Chuť a pachuť

Nejsem žádný odborník na biblistiku, ale moc se mi líbí, jaký důraz klade Ježíš na chuť - často se objevuje v kontextu jídla - ať už jde o ryby, chleby, nasycení hladových, či o podobenství o soli, úrodě, nebo prosté vodě. Tato chuť, která na mě z toho všeho vyzařuje a přímo ji cítím na jazyku, je vlastně tělesností, ale nejen tělem lidským a smysly, ale také prodloužením naší tělesnosti do světa. Bůh k nám hovoří i tak, že oslovuje naše smysly. Představy mnohých lidí o tom, jak je křesťanství zaměřené na jakési "bytí po smrti", kterým se myslí duchovní pobývání na obláčku v nebi, jsou nejen trapné, ale také hloupé. Křesťanství je náboženství těla a chutě.

Kráčeli jste někdy lesem? Co se odehrává? Šumí listí a větve stromů. Prosvítá k vám sluníčko. Zapraská dřevo. Zazpívá ptáček. A do toho to všechno voní. Vše je nasáklé melodiemi a vůněmi nebe. Celý les je ponořen v božskou liturgii.

Lesní harmonie stojí v protikladu k lidské disharmonii. V našich městských životech se nám trhají vztahy a život nám tak nějak nechutná. Místo chuti nastoupila pachuť, jen jakási podivná oplzlost a umělá "chuť", která snad kdysi měla ambici stát se solí lidského života.

Jakým zázrakem pak je, když se podaří přenést atmosféru liturgujícího lesa do lidského života? Hledejme hlavně přirozenost a otevřeme se uzdravujícímu putování chutí a hlavně s chutí do života. V radosti a veselí nad tím, že Bůh k nám promlouvá i tím, jak voní původní svět, jak cítíme a jak objevujeme. A to je opravdu krása.