Chtění (k politice a k Bohu?)
04.12.2022
Kolikrát denně něco chceme? A kolikrát za rok něco chceme? Ať už jsme dělník anebo profesor na vysoké škole, pořád něco chceme. Nejvíce chtějí asi politikové. Možná chce být někdo i prezident.
Naše touhy, často velmi nereálné, nás přivádějí do svízelné situace. Jednak jim vše podřizujeme, minimálně tedy naší pozornost, ale hlavně prožíváme smutek a nepokoj, když se nám nepodaří je naplnit.
Naše touhy nás často ovládají a jsme jimi cloumáni jako ve větru. Ne nadarmo tak říká vždy moje babička Anna o kariéristech, že jsou "kam větr, tam aj plášť". Takovým lidem většinou nejde o uskutečnění nějakých vznešených ideálů, ani o prosté uskutečnění nějakých dobrých věcí, ale jde jim hlavně o uskutečnění sebe. Oni hlavně chtějí nějakou tu funkcičku, trošku toho svého tepla, prosadit sebe, naplnit svět sebou a hlavně sebe naplnit sebou. Možná už to je jasné, tady úplně cítíme, jak zvráceně to zní.
Zkrátka naše chtění by nás nemělo přivést do situace, že se budeme prosazovat s cílem uskutečnit ze sebe průsečík všeho. Kdyby se to tak stalo, nebyl by to průsečík, ale velký průser.
Jak z toho ven? No, přestat tolik úpěnlivě chtít. Přestat bazírovat na svém prosazení. Pustit ze zaťatých pěstiček kormidlo strachu a napnout plachtu naděje v dobrotu a krásu světa. Vyplout na plavbu bez své vlastní důležitosti.
Milovat. Nikoli proto, aby nás miloval někdo jiný, ale proto, že je v naší přirozenosti nezištně milovat. Jsme obrazem Boha, který je láska.
Zkusme tolik nechtít a raději se vzdejme honby za vším možným. Zastavme se, poděkujme a milujme. Vše ostatní přijde.
