Cesta poutníků ticha

Občas na nás dolehne tíže světa. Mě dnes skoro celý den bolela hlava. Tolik promarněných šancí. Tolik nenaplněných rozhodnutí. Kam jít? A měl jsem tam vůbec jít? A kam půjdu? Tak nějak se v člověku překrývají nutkavé myšlenky, které nás nakonec svazují. Stáváme se otroky svých myšlenek. Když se jim poddáme, stanou se našimi určovateli cesty, stanou se předepsanou trasou. Nedokážeme pak žít bez pocitů pernamentní viny, obsese čímkoli, co nám kdo udělal, co jsme mohli a neudělali. Zrodí se zapšklý člověk.
Existuje spousta závislostí. Jsou bezpředmětné. Jak říkal Sokrates - je tolik věcí, které nepotřebuji. A nemusíme se držet jen u těch materiálních, o kterých Sokrates hovořil. Můžeme jít hlouběji a říci, že kolik existuje myšlenek, které nepotřebujeme. Nepotřebujeme závidět a ubližovat - ani takové myšlenky nepotřebujeme. Pokud přijdou, nevěnujte jim pozornost. Nechte je odejít stejně tak, jak přišly.
Nakonec člověk zakusí tlak reality a bolest že světa. Lepší, než se z toho stát pomateným, je vzdát se. Ale ne vzdát se světu, ale vzdát se svých myšlenek, představ, ale i tužeb. Jasně, můžeme mít určité plány. Ale pokud je myslíme vážně, měli bychom je vždycky brát s rezervou pro konání tajemství, které je vždycky větší než cokoli, co si dovedeme představit.
Veškerá bolest v srdci je působená touhou po lásce. Chceme, aby nás všichni milovali. A přitom jsme lásku vůbec nepochopili. Chováme se sobecky a myslíme si, že celý svět nám musí prokazovat lásku. Myslíme si, že se staneme fotografem a budeme slavit úspěchy a tak přijde i štěstí a nakonec právě - i láska. Ale ne každý, kdo vlastní mobil anebo profesionální foťák, je taky fotografem. Podobně to funguje v duchovní oblasti, která je neoddělitelná od té fyzické. Ne každý, kdo má v kapse růženec a doma Panenku Mariu, je zbožný člověk a duchovní člověk. Často je přílišné usilování znakem duchovní pýchy a pokrytectví. Často si pak dáváme hlavu do dlaní a pláčeme nad tím, že ostatní nevidí, jak jsme dokonalí.
Cestou z toho všeho je přistoupení ke studni, ve které je živá voda. Fontána života je kdekoli si budeme přát. Ona totiž není a je všude. Na našem přání tak je a není závislá. Objevuje se pouze tehdy, pokud po ní skutečně toužíme a nemáme-li zištný, sobecký a duchovně zvrácený záměr. Pokud naopak máme, objeví se jen jako fatamorgána, jen přelud, který nás uvrhne do duchovní bolesti.
Pokud ale máme srdce čisté a jsme chudí duchem, fontána vytryskne v každém nyní, v čiré přítomnosti se zjeví a ovlaží nás. Předpokladem, ale i cílem a chutí této živé vody je odevzdání všech představ, myšlenek, závislostí, ale i tužeb. Odevzdání všeho do tajuplného ohně, který hoří uvnitř vod života, osvobozuje zotročeného člověka. Přijetí okamžiku v plnosti z nás činí plného člověka. Je to cesta poutníků ticha. Je to cesta bez iluzí, cesta pravdy, která osvobozuje a na které se dějí zázraky.