Cesta k dobrému životu
08.12.2022
Malých dětí se ptáme, čím by v životě chtěly být? Děti to zpravidla nevědí a někdy se i ony ptají. Jeden moudrý stařík odpovídal na otázku malého chlapce, čím se má v životě stát, že by se měl stát dobrým člověkem, protože v tom je malá konkurence a velké uplatnění.
V životě můžeme být ledasčím, ale pouze budeme-li současně dobrým člověkem, tak to má smysl.
Příliš usilujeme o to, aby se vystudovala nějaká ta škola a pak se získala dobrá práce. Každý si přeje mít z dítěte lékaře, právníka a v dnešní době možná i politika. Zmíněné profese přinášejí nejen peníze, ale také dobré postavení ve společnosti a prestiž (i když nevím, kolik prestiže si například v naší zemi získal v posledních letech prezidentský úřad). Úsilí o vzdělání a prosazení se, "abych se měl dobře", je sice hezké, ale absolutně nedostačující.
"Mít se dobře" znamená mít úspěch v podobě velkého platu a zmíněného postavení (tj. moci). Ale je to tak opravdu? Jednak je klišé vidět v každém lékaři milionáře a v každém právníkovi mocného gangstera, ale hlavně v samotném dosažení těchto věcí není ukotveno samotné dobro.
Úsilí o dobrý život by nemělo sestávat z dosažení nějaké pozice, vzdělání anebo výdělku. Být dobrým člověkem není závislé na tom, čeho jsme dosáhli anebo dosáhneme. Být dobrým člověkem můžeme ať už jsme úspěšní, neúspěšní, tlustí, hubení, malí, velcí, mladí, staří a ať jsme odkudkoli. Ať jsme kdokoli.
Být dobrým člověkem neznamená tvářít se vždycky spokojeně a přispívat na charitu. Být dobrým člověkem znamená především nalézt pokoj pro své vlastní srdce. Jakkoli to zní trošku pateticky, je v tom velká pravda. Nakolik totiž dojdeme pokoje a vyrovnanosti s tím, kdo jsme, natolik se rozšíří pokoj i okolo nás a pro ostatní bude snazší jej dosáhnout. K tomu je zapotřebí naučit se přijmout i to, že jsme nedokonalí, že svět není podle nás a že druzí nebudou skákat tak, jak my pískneme.
K podstatě skutečně žitého dobrého života patří přijat věci, které jsou nám dané a které ovlivnit nemůžeme. To se týká třeba doby a místa, kam jsme narodili. Paradoxně je klíč v tom, že se vzdáme nároku na všemohoucnost a raději ji přenecháme Bohu. Stejně jako svým rozumem neobsáhneme celý vesmír, stejně tak nemusíme trpět tím, že si nesáhneme na všechny peníze světa. Naučit se vědomě kapitulovat před tím, že je zde cosi mnohem většího, než jsem já sám, je počátek dobrého života.
Kapitulovat před tajemstvím a zázrakem bytí je dokladem osobní vyzrálosti. Stejně tak kapitulovat před tím, že nemusíme vlastnit celý svět, abychom byli šťastní, je dokladem přijetí pokoje do srdce.
Nakonec je zde ještě další krok k dobrému životu. Je to paradox. Jde o to, že dobrý život se naplňuje přijetím takových věcí, které nám nejsou příjemné. V přijetí vlastního kříže a také vlastní krize (slovní podobnost není náhoda!), se rozehrává uskutečnění pravého dobra. Není totiž dobré jen to, co si za dobré my volíme. To, co se nám osobně zdá dobré, nemusí být skutečným dobrem pro nás z perspektivy Boha.
Nedávno jsem si zkoušel v obchodě klobouk. Jeden jsem vybral a ta paní, co tam prodávala, říkala, jestli jsem se v něm viděl. Řekl jsem, že ještě ne. A ona řekla, že to, že se mne osobně líbí tenhle typ klobouku, to ještě neznamená, že mi sluší. Ať se podívám do zrcadla. A měla pravdu, vypadal jsem v něm jako debil...
Podobně je to v našem životě s představou toho, co je pro nás dobré. Často to není to, co jsme si mysleli. Měli bychom na sebe kouknout do zrcadla, ve kterém bude platit mystické heslo Mistra Eckharta, totiž to, že oko, kterým se vidíme, je to stejné, kterým nás vidí Bůh.
Přijetí věci nepříjemných, zdánlivě špatných a způsobujících nám těžkosti, je vstup na cestu kříže/krize, na cestu, kde uzraje všechno pro nás podstatné. Krizí a křížem to však nekončí. Skrze cestu, na které utrpíme rány a s vypětím sil padneme vyčerpáním, září průzračné světlo pokoje a radosti. Na konci každého utrpení je zářivé Vzkříšení. Takové, které nás promění ve světlo a ozáříme tak cokoli, co budeme činit. Když by totiž třeba prezident byl prvotně dobrým člověkem, pak bych vůbec neměl obavu o to, jaký by byl prezident. Dobrý člověk je totiž hlavně dobrým člověkem, nehledě na to, jestli je to prezident anebo bezdomovec.
