Bůh je jako slunce, které nehasne

Bůh je jako slunce, které nehasne, ale stále vyzařuje světlo k vidění a teplo k zahřátí. V životě je to pak jako na Zemi. Někdy je východ slunce a vše je zalito oslnivou září, to všechno se tehdy zdá nádherné a radostné. Jindy je poledne a slunce je vysoko, pouť života je smysluplná a plná plánů. Jindy se schyluje k večeru, stíny se sbíhají a únava doléhá. A to pak přichází noc, která se rodí z nádherného západu, když se naposled zablýskne sluneční kotouč. To pak, v oné noci, máme pocit, že vše je ztraceno, že už žádné světlo není. Je tma a zima. Člověk se třese a zapomene, že světlo bylo. Měsíc však odrazem, jako zrcadlo, vrhá do mysli vzpomínku světla. Noční krajinou se pak kráčí za svitu měsíce, život je vzpomínkou světla.
Někdy se noci zdají nekonečné a bolestné. Někdy se měsíc schová za mraky a náš život je pohlcen nocí. Mrzneme a umíráme.
Nakonec ale, po dlouhém nočním putování, můžeme pochopit několik věcí.
Když nezapomeneme na světlo, můžeme jej nést v sobě. Když rozděláme oheň, najednou se vzpomínka stane přítomností, světlo neodešlo. Je tady, hřeje a dává vidět.
Když vystoupáme nad oblaka, odevzdáme se gravitaci lásky a zvolíme "pád vzhůru", dostaneme se na oběžnou dráhu. A když se naučíme pohybovat směrem ke světlu, nikdy na nás nepadne stín a temnota. Kdo však pohlédne do slunce, bude oslepen. Proto musí člověk padnout na tvář směrem k Východu. Směrem k věčnému Východu. Tam, kde se světlo věčně rodí, predvěčnost. (A postupně si na ten pohled přivykat.)
Když zůstaneme nohama pevně na zemi, na obzoru se objeví vylití světla. Je pak jen na nás, jestli budeme celý život hledat jeho paprsky anebo se skrývat v temnotách.