Bůh je Bohem paradoxů

Venku si povídají nějací zamilovaní puberťáci. Je slyšet každé jejich slovo, protože mám otevřené okno. Větrám. Zapálil jsem svíčku a teď to smrdí. Protože jsem k večerní modlitbě zapálil svíčku, tak jsem byl svědkem rozhovoru dvou mladých lidí, možná posilněných nějakým tím alkoholem. Jo, jasně, je to na hlavu a snad i sprosté. Ale víte co? Napadlo mě, že i to je součástí mé modlitby. Přece to nemůže být jen o vypjatých meditacích a absolutním usebrání. Myslím, že smyslem skutečné modlitby je pochopit, že Bůh je Bohem paradoxů. Že totiž ti dva lidi za oknem nemají vůbec potuchy o tom, že jsem je slyšel a ani nevědí, že se stali součástí mé modlitby, ale oni ani nevědí, že jsou živoucím důkazem Boží lásky. Minimálně pro mě ano! Tož jim za to chci poděkovat. Vytrhli mě z pohodlí do života a já jim za to děkuju. V takového Boha věřím! V takového, který nás vhodí do situací, ve kterých nechápeme vůbec nic, ale současně víme, že je to správné. Na to se nedá přijít rozumem, ale jedině srdcem. To je totiž ten Bůh mystiků a svatých. Bůh, který nám dá slyšet to, co nechceme, dá nám účast na tom, co nás obtěžuje a co nás od něj zdánlivě odvádí, abychom vzápětí pochopili, že v tichu, které se zablýsklo v noci a zůstalo jako odpověď na nevyřčenou otázku po tom, co ti dva odešli, je sám On jako Tajemství.