Boží topení v zimě

Když začíná zima, bezdomovci jsou v pytli, zvířátka hledají úkryty a lidé jsou lhostejní, jako vždycky. Není však zima jako zima. Právě jsem na faře pustil topení, trochu to praská a něco se hýbe. Je zvláštní den. 

Představ si kosmos. Ten velkolepý a úžasný prostor!
Jak nepochopitelný je kosmos, vesmírný prostor a nesmírná dálka. Zdá se tak pustá a přitom toliko zářivá. Naplněná světlem, které se rozpíná z nekonečna do nekonečna. Dálka podmanivá pro lidskou mysl. 

Čas i prostor se zdá v kosmu jakoby protnut, neboť Svatý Duch je tím Světlem, které je neviditelné a přesto proudící celým kosmem. Vše je tak živé díky Duchu. Vlny temného a mrazivého kosmického prostoru jsou naplňovány teplem. I v nejvíce temných koutech kosmu proudí toto tepelné pnutí a vše naplňuje sebou. Tak se rozehřívá Boží topení, pomalu praská a napíná se, rozpíná se do bublajícího vzedmutí Krásy. 

A v nás samotných se též cosi napíná a praská.
Naše srdce rozehřívá tentýž Duch.
Vstupuje do nás ve vší Svatosti a naplňuje nehodnost našeho bytí až k okraji dokonalosti.
Tehdy se přibližujeme kosmickým výšinám. Tehdy se my stáváme Božím topením, které je vyživováno Svatým Duchem a v rytmu Jeho toku dýchá a hřeje vše ostatní okolo sebe.

Zima v člověku taje pod příkrovem rosy Svatého Ducha.
Srdce je prostupné a otevřené Lásce.