Bomba pokoje

Život, který si člověk vysní, se nejspíše nikdy nenaplní tak, jak bychom si představovali. Rozhodující ani není tolik to, jestli dokážeme ze svých snů a ideálů tzv. "slevit", ale jestli se dokážeme z jejich nenaplnění - řečeno lidově - neposrat.
Celý náš život, tak, jak jej žijeme a prožíváme, je a není o nás. Jsme v něm hlavní rolí a zároveň jsme jen nepatrní a často absolutně neužiteční služebníčci, kteří toho více zpackají, než napraví. Alespoň, mohu-li soudit, to na mě sedí.
Občas - a ne tak často - jsou v životě okamžiky, které se vám "vryjí pod kůži". Jsou to minuty, vteřiny a někdy i snad zlomky vteřin. Může to být hezký úsměv, podání ruky, obejmutí, polibek, ale také věci "abstraktnější", jako třeba spočinutí v dané chvíli, okusení skutečné lásky, milování, které je nakonec i tělesné a současně neodtržené od všech těch velkých slov, kterými ho lze vyjádřit.
Na některá setkání si budete pamatovat do konce své pozemské pouti. Jiná odejdou, stejně tak, jak přišla. Nakonec všichni nějak poznáme, jak hloupí jsme byli a jak moc nám záleželo na hovadinách a jak moc jsme bojovali za něco, co nebylo důležité a ani to nebyl náš boj. Lidi se vůbec rádi za něco bijou a chtějí cítit sounáležitost s velkými věcmi a myšlenkami. Revoluce pak požírají své děti a tak to jde pořád dokola.
Ti, kteří stojí na vysokých místech, kde mohou o něčem rozhodovat, nakonec zjistí, že promarnili skutečná rozhodnutí. A že třeba někomu odepřeli vůbec vejít tam, kam mohl. Často ti, kteří mají skutečná povolání od Boha, zůstávají bez možnosti tato povolání, ať jsou jákákoliv, naplňovat. Bůh sice volá, ale i když ten povolaný člověk není hluchý, druhý si nasadí do uší špunty a tváří se, že nic neslyší. Není divu, že společnost neslyší Boží hlas - když všichni mluví přes sebe, neexistuje ticho, do kterého by mohl Bůh promluvit. Možná si to už ani církve nepřejí.
Říká se, že "Bůh dal a Bůh vzal", ale myslím si, že to není pravda. Bůh, který je sama láska, nic nebere - Bůh dává a dává do krajnosti tak, že dává i sám sebe. Tím, kdo bere jsou jen a pouze lidé. Člověk dokáže vzít klidně i život, kouká-li mu z toho nějaká ta výhodička a něco mu z toho kápne.
Světem vládne závist. Nemusíme chodit daleko, soused závidí sousedovi lepší auto, větší zahrádku, možná i hebčí toaletní papír a suché z nosu. A co my? Komu závidíme my? Komu závidím já?
Ale i přes všechny tyhle moje kecy bych to neviděl tak katastrofálně. Jestli to tady někdo opravdu čte, tak bych vám rád řekl, že to s námi ještě není úplně na odpis. Pořád existuje v našich životech ta zázračná možnost snažit se konat dobro, nelhat a radovat se. Jsou to klišé, já vím. Ale nebyl by opravdu život lepší, kdybychom to alespoň zkusili? Možná to nepůjde, ale kdyby to náhodou šlo, najednou by se to zamračené počasí ve společnosti proměnilo z "blbé nálady" na východ sluníčka. A navíc - ono by to mělo blahodárný vliv i na naše duše. Pokoj, který je vnitřní, musí být nutně i vnější.
Kdo nalezne skutečný pokoj ve svém srdci, vytvoří okolo sebe oázu ticha, klidu a míru. A teď si představte miliony a miliardy takových oáz. Bomba pokoje - boom - pokoj všude. Pokoj vám. Pokoj vám...