Bolest pustiny v duši
Při různých přechodech, nejen těch kalendářních, ale i těch zemských (ať už tam, kde jezdí auta anebo tam, kde končí/začínají hranice), mi přichází na mysl přechodnost stavů.
Někdy je nám dobře a někdy zase špatně, někdy pláčeme a jindy se radujeme. Podobně se to děje i v rovině etické. Mám na mysli zejména provinění se. Dnes se o vině, natož o hříchu, téměř nemluví. Však jsme již dokonalí lidé z 21. století, nepotřebujeme nějaké staré nauky o tom, že selháváme. Duchovní věci řeší psychologové a věci duše řeší lékařská věda, která však existenci duše nebere v potaz. Co se to s námi děje?
Kdykoli se proviníme, tak zejména samotní proti sobě.
Přijdeme na hranici, za kterou je území pustiny.
Kdykoli se proviníme, tak zejména samotní v sobě.
To my samotní zveme tuto pustinu do svých srdcí, do našich srdcí. Nabízíme se té pustině i tím, že odmítáme přijat to, že ona tu je. Když už nedokážeme vidět ani okraje temnoty, tak o to méně zříme vylupující se světelnou záři.
Kdykoli se proviníme, tak ve vztahu k tomu Božskému v nás. Klameme tak nejenom Boha, kterého však nelze oklamat, ale zejména důstojnost sebe, svého vlastního bytí. Jako lidé jsme bytosti důstojné. Ale zneuznané navzájem, přikryté krytinou pustiny.
Už jen doutná Božský uhlík z oltáře v nebesích. Pověstná jiskra nehoří, je to ubohý doutnající uhlík. Zavřeli jsme oči před svobodou. Ona se nám líbí, ale nelíbí se nám obsažnost etického apelu, který se ukáže vždy, když se díváme do očí Druhého. Zasaženi v nich vidíme i tak trochu sebe sama. Bojíme se tam podívat, protože v nás jakýmsi způsobem přebývá Bůh a my víme, že bychom tak Boha mohli spatřit ve Druhém, neboť jsme Jeho obrazem. Stydíme se. Občas je nám z toho tak nějak úzko. Tak se k tomu pohledu raději neodvážíme...
Kdykoli se proviníme, něco se v nás hroutí. Přiznejme si, že svoboda v sobě nese překračování hranic, bolest, vznik a zánik. Ve svobodě se často mýlíme, často se můžeme provinit, někoho zarmoutit. Ale kdykoli víme, že jsme schopni čelit tomu provinění i zpětně, teprve tehdy vychází vnitřní slunce. A Bůh rozjasňuje svoji tvář nad námi. Už není nutné zabývat se falešnými obviněními, ale vztáhnout je pouze na sebe, na kolik jsou skutečně oprávněná. Postavit se strachu z doznání se k možnosti existence pustiny ve své duši.
Co s touto pustinou udělám? Koho si do této pustiny pozvu? Mohu do ní pozvat Druhého, ve kterém nacházím nejenom sebe, ale též Boha. Pustina se totiž dá zúrodnit, zavlažit ji.
Zavlažit pustinu, to je úkol pro rozvíjení našich vztahů - často jsou ve stavu pustém. Dopřejme jim vláhu. Nechme odejít chlad a nechme vzrůst plody, běžme k řece anebo potůčku, pustina se rázem změní na barevný břeh. Běžme se projít. Na cestě je tolik lidí, kteří potřebují setkání a pomoc.
Co mohu a co chci. Co mohu a co chci uskutečnit. Komu mohu podat pomocnou ruku a kam již nedosáhnu právě proto, že nejsem Bůh. Ale cesta k opravdovému zbožštění počíná se ve vědění nízkosti člověka. Naší nedokonalosti. Našich chyb, pádů a zranění.
Vše, co je opravdu nové, je současně bolavé.
Bolí nové myšlení, bolí nás tělo, ale i to, jak duchovně rosteme a bolí nás i to, jak se mění pustina v nás, jak mizí a zjevuje se Božský oheň, který dává vláhu.