Ani čas, ani věci, ani život

Položili jste si někdy opravdu hluboce mířenou otázku: jaký je vlastně váš život? Prostá otázka. Složitá odpověď. Je vůbec nějaká? Je váš život všechno to, co děláte mezi tím, když ráno vstáváte a večer usínáte? Je to vykonávání těch jednotlivých činností, nebo je to jen některá z nich? Jaký je váš život? Patří do něj vaše práce, vaše rodina? Patří do něj lidé na ulici? Patříte do něj vůbec vy? Počítáte se sebou ve svém životě?
A kde je vůbec ten život? Možná ani nemáte čas se zastavit, jak vás válcují "povinnosti". Možná už žádný život není. A jen si to tak představujeme - všichni.
Ale víte co? Život je. Akorát je ukrytý pod tím vším, co se prezentuje jako důležité a přitom není.
Čas. Závodit o něj. A nakonec stejně odbije některá poslední vteřina, kdy každý z nás odejde z tohoto světa. A ten čas, o který jsme závodili, poteče dál. Bez nás. Nemůžeme si jej ochočit a ani jej vlastnit.
Smysl a význam. Představte si, že vaše činnost, která je jakákoli, vás naplňuje neuvěřitelnou radostí. Nikomu neubližuje, ale zároveň se nikoho nedotýká. Okolo sebe ani nemáte žádné lidi. Taková činnost zjevně nemá význam. Není nikdo, kdo by mohl tento význam zakusit. Podobně, i když asi v jiných slovech vyjádřené, to kdysi zmínil filosof Sokol, když mluvil o tom, že se ho ptala jedna žena, která pracovala v nemocničním oddělení, kde leží děti, které nejspíše brzy zemřou, na to, jestli je má vůbec učit číst a jestli jim má sama předčítat příběhy? Význam to asi nemá žádný - stejně brzy zemřou. Ale smysl - smysl to má. Schopnost porozumět textu, básni, pohádce, něčemu krásnému, to se přeci dotýká jejich srdce. A stejně i ta činnost, která možná nemá žádný význam, může mít smysl tváří tvář třeba i smrti. V životě příliš hledíme na to, aby něco mělo význam a když jej to nemá, zahodíme to.
Věci. Ano, tak moc máme rádi nejrůznější věci - předměty, které vlastníme. A přitom je to jen přelud. Ne že by ty věci v našem životě neexistovaly, ale to, že je vlastníme, to je jen náš výmysl. Pozemek, který je zapsaný na katastru na naše jméno, měl někdy někdo jiný a v jiné čas bude opět jeho majitelem někdo jiný. Vlastně žádného majitele nemá. Ani oblečení, které nosíme, není ve skutečnosti naše. My jsme si ho na tento svět nepřinesli. Řekli bychom, že naše tělo je skutečně naše - někdo by řekl, že my přímo jsme svým tělem. Možná jo, ale darovali jsme si život my samotní? Protože jestli ne, jak můžeme tvrdit, že nám patří? A všichni víme, že nikdo z nás si svůj život nedaroval.
Nepatří nám ani čas, ani věci, ani život - a přesto dýcháme a žijeme. Často tak, že to nemá význam a my se pak propadáme v slzách v propast smutku. Ale vůči všem prohrám a bezvýznamnosti - to pořád ještě může mít smysl. Dokonce právě proto, že nic není naše, ani tato chvíle nám nepatří (i když to tvrdí všechny romantické filmy, kde si milenci vždy říkají, že "tato chvíle je naše"), nepatří nám, nemůžeme si ji pozastavit. A když to uděláme, třeba pomocí videa, tak se jen stane jakýmsi výřezem a jinou chvílí, ve které se zoufale snažíme tu předchozí zpřítomnit, ale ono to nejde, je tam odstup, již to není ta chvíle, ale jiná. Podobně funguje naše paměť.
Přesto jsme pořád "tady". Co dál? Dýchat svobodně s vědomím prostosti - nic mi nepatří, ani já sám si nepatřím. Jakýsi zvláštní a podivuhodný dar jsem nezaslouženě dostal - totiž to, že žiju. Mým úkolem je dát svému životu smysl tím, že se tajemství smyslu oddám, že se do něj položím a začnu jej zakoušet. Nebudu již více bazírovat na tom, aby něco mělo význam. To, co ho mělo, jej ztratí. Nemusím se na to vázat, není to boj a ani závod. Nemusím být významný (podobnost s významem je vskutku na místě), ale spíše prožívající smysl.
Nakonec - jaký význam má to, že je náš svět naplněn násilím, vraždami, intrikami, válkami, okrádáním, znetvořením, opovržením? Jsme jen malá tečka v obrovském kosmickém prostoru. Žádný význam nemáme. Ale smysl - ten ano.