Živůtky
22.02.2023
Člověk toho chce v životě spoustu. Ať už je to profesní anebo osobní život - člověk touží uspět, neustále chce stoupat kamsi vzhůru. Život často dělíme na různé složky, právě třeba tu osobní a profesní. Představujeme si tak, že vedle sebe žijeme různé životy. Nejinak je to s duchovním životem. Většina lidí se při vyslovení toho slovního spojení osype. A kdo ne, ten mnohdy duchovní život vidí jaksi odděleně od těch "jiných" životů. Pak to vypadá, že duchovní život člověk žije jen tak někdy, tzv. "když je čas". A ten často není. Nebo možná je, ale rozhodně ne na duchovní život.
Náš život si často kouskujeme na množství malých ŽIVŮTKŮ. A pak je žijeme. Živůtky. Jo, žijeme je, ale odděleně. Nakolik jsme to pak ale skutečně my? Kde je skutečně naše Já? Kde je naše srdce? Pokud se v práci chováme jako hovado a v kostele krásně, kým vlastně jsme? Možná jsme tím, za koho se stydíme. Před druhým, před sebou a často nevysloveně i před Bohem.
Místo živůtků bychom se mohli odhodlat žít prostý život - jeden - naplněný přijetím všeho, čím jsme. Tam se počíná radost a pokoj.
Metaforicky je to jako ornament na moravských fasádách. Je pestrý, jako život, složený z rozličných prvků a barev, ale harmonizuje v jeden celek.
