Žijeme v instantní době aneb instantní Bůh
22.01.2023
Dnešní doba je v mnoha ohledech stejná jako byly doby před ní. Nemám rád řeči typu, že "lidi jsou dnes zlí" atd. (zlí lidé byli vždy). Čím je však naše doba hodně odlišná, to je pro mě, řečeno "tajemně", vztah člověka k fenoménu času a dějin (myšleno i těch osobních).
Zatímco v dobách dřívějších člověk prožíval svůj čas v nějakém rytmu, očekávání, jisté vděčnosti, ale hlavně i pokoře - typickým příkladem může být čas setby a čas sklizně, ale také vyprávění o tom, jak muž zasadí strom, jehož dřevo bude zpracovávat až jeho vnuk - tak dnes žijeme v době, kterou lze nazvat dobou instantní.
Každý známe instantní kávu. Vezmete třeba dvě vrchovaté lžičky, hodíte do hrnku, zalejete horkou vodou, zamícháte - a "tramtadadá" - máte kafe! Podobně to funguje i instantními nudlemi, oblíbenou pochoutkou vysokoškolských studentů. Tyto (a jiné) instantní pochutiny stačí prostě a jednoduše vzít, vybalit, vhodit někam, cosi na ně nalít a je do pár minutek hotovo.
Myslím, že představa tvrdých nudlí, které se mění pod náporem horké vody v královský oběd, je dokonalou metaforou pro dnešní dobu a to, jak člověk prožívá a žije svůj čas.
Dnes nemáme k času pokoru. A co hůř - ztratili jsme pokoru ke svému času, který nám zde byl darován. To, jak žijeme svůj osobní čas, to pak také určuje náš vztah z časovosti vycházející do světa a věcí v něm. Na základě tohoto vztahu aplikujeme metodu instantních nudlí na veškeré naše problémy, ale nakonec na všechno, co máme činit.
Místo toho, abychom se ptali na to, co mně konkrétně daná věc říká? Co konkrétně pro mě znamená tento čas? Co konkrétně pro mě má smysl a jak konkrétně já mám prožít tyto okamžiky? - Tak místo toho jdeme cestou odosobnění. Už nehledáme cestu, která by odpovídala mně, jako osobě, jako někomu, kdo je originál, ale kráčíme po široké cestě nerozmanité stejnosti. Důsledkem je instrumentalizace života a času.
Máme nějaký zdravotní problém? Šup prášek a očekáváme instantní řešení. Máme problém s uspokojením a sebehodnocením ve vlastním životě? Šup alkohol a očekáváme instantní řešení. Máme problém s politikou? Šup nějakého "spasitele" a očekáváme řešení. Máme psychologický problém? Šup nějaký jiný prášek a očekáváme řešení. Máme problém se vzděláním? Šup na nějakou školu, kde si koupíme diplom a očekáváme řešení. Máme problém s láskou? Nevěda, že láska nerovná se sex, šup někam, kde si to koupíme a očekáváme řešení. Máme problém s vírou? Šup nějaké to babišovské Jezulátko, nějaký talisman anebo nějakou kartářku a očekáváme řešení. Chce se mi dodat - co kdybychom si uvědomili, že možná máme problém s Bohem, ale to už bych si asi moc troufal... Instantní Bůh? Jediná naděje v tomhle je, že my možná máme problém s Bohem, ale On nemá problém s námi. Jinak bychom mohli dopadnout jako ty instantní nudle zalité horkou vodou...
Nevím, ale kdo někdy připravoval fakt složité jídlo pro více lidí, tak ví, kolik práce to dá. A kolik času ta práce znamená. Ale když se to povede, není to jen jídlo, ale společně skutečně prožívaný čas, který se mění na cosi důležitého. Asi tak nějak bychom měli přistupovat ke všemu. Od žití nelze očekávat, že se naše přání, tužby a cíle splní tak snadno, jako se to děje, když v automatu na kafe stisknete knoflík pro caffe latte. Ne, všechno má svůj čas. A člověk má svůj čas - každý máme své vlastní osobní dějiny. A je nadmíru krásné je prožívat a nezahazovat okamžiky, které se již opakovat nebudou. Nechtějme je vyměnit za cosi instantního. Více se zajímejme, zkoušejme hledat přirozené cesty, důvěřujme, mějme odvahu a naději. Nejsme na to samotní.
