Výstup dolů

Jak jsme ubozí v našem chtění. Snad to ani není chtění, jakožto žádostivost, onen apetitivní akt vnitřního hnutí. Je to nespoutaná dychtivost po celku světa. Jsme ubozí ve velkoleposti našeho poznání a hmatatelnosti kořistí, které ze světa činíme a krademe. Neustále něco bereme do rukou, hmatáme, stáváme se "hmotaři", a to i tehdy, když dychtíme po intelektualismu. Nakonec i ten je uchopen. Co se uchopit nedá, co nám propadává dlaněmi, nazýváme blábolením anebo to odsuzujeme jako neuchopitelný problém, je to pro nás ne-pojmutelné, nemáme na to pojem, conceptus. 

Je noc a ráno, je svítání zlodějů. Chodíme ve tmě. Ruce naplněny světem, ale svět nikde! Hovoříme často o světle, ale naše kroky lemuje tma. Myslím, že cesta, byť je to cesta tmavého rána, vede ve ztracenosti. Když dokáži ztratit: to, co beru do rukou, hmotu, pojmy, cestu, ale nakonec zjevně i sám sebe. Vyprázdnit své dlaně a osvobodit srdce.

Abys vše uchoval, zanech všeho, ponechej vše ve tmách pokraje rána a noci. Výstup k neviditelnému horizontu je dole, v nezachytitelnosti třesoucího se pohledu, který opouští imanenci a vchází do nitra, před každou jinakost všeho, kde nic je blažeností.