Všichni si neseme nějaký baťoh. Tenhle baťoh není vidět, je jako náš vlastní stín, který se hýbe podle toho, kam zrovna stoupneme a kam přijdeme. Odkud k nám do toho místa, kde se právě nacházíme, přichází světlo. Všichni si neseme nějaký baťoh plný strachů a bolestí. Kráčíme světem se svým baťohem a jdeme cestami, kudy se chodí. Jdeme stejně, jak se chodívá. I ten baťoh neseme tak, jak se baťohy nosí. A nakonec i ten náš baťoh neseme vlastně proto, že ono se to tak dělá. Moc se nezamýšlíme nad tím, proč děláme zrovna to, co děláme...
Když přemýšlím nad tím, jak se lidé plouží světem, jak v poslední době převažuje nenávist vůči těm, kdo se odváží vidět svět jinak a jinak kráčet, je mi z toho všeho špatně. Myslím, že vlastně žijeme v kulisách nějakého westernového filmu, možná jde o tzv. spaghetti western.
Zaplivané městečko, prašné a zablácené ulice, sem tam zafouká vítr. Což o to, městečko má i své nádraží, má banku a i úřady. Po ulici se plahočí lidé se svými baťohy, táhnou za sebou své pomalé stíny, které se loudají jako ve špatném snu. Opilá atmosféra horkého léta, ve kterém vůbec nevadí, že z nenadání prší, to patří ke kulisám. Ve tvářích těch lidí se zračí strach. Ale není to nějaký obyčejný strach, toto je strach z odcizenosti vůči druhým.
Každý sice kráčí tak, jak se to dělá, ale zároveň se bojí o to, aby jej někdo neoslovil, někdo po něm něco nechtěl. Všechny spojuje touha po tom, aby nevyčnívali. Jen projít tím blátem na ulici a zapadnout domů anebo do salonu a hodit do sebe jedno pivo. Hlavně nezvedat hlavu, spíše sklopit zrak a ohnout záda, kdyby přišel někdo silnější. Ono se to tak dělá, že budeme bez rozumu poslouchat. A proč? Aby se nám něco nestalo. Je to jako v tom hloupém vtipu, kdy jedna myš říká té druhé: "Budu volit kočky. Slibují, že nebudou chytat myši."
Základem správných westernů není samotná akce, ta obvykle trvá jen pár vteřin, ale základem je filosofický rozměr a ticho. Ty nejvíce legendární scény, které zpravidla akcím předcházejí anebo jsou jejich integrální součástí, jsou detailní záběry kamery na části obličeje, ruce, oči. Jde o výraz, ve kterém se setkává to, s čím jsme se během filmu seznámili. Všechna úzkost, touha, ale i lidskost zde vyvěrá na povrch a proměňuje se v neuutuchající soustředění pozornosti. Nikdy není jasné, co se vlastně stane. I když vyjde výstřel, nevíme, kam kdo mířil a kdo vystřelil. Je v tom svoboda a současně cosi nutného, jako kdyby musel do toho smutného městečka přijít někdo, kdo toto vykoná. V tichu, ve kterém je slyšet kvílení větru, praskání kůže a takřka i pohyb očí, vnímáme až zcela tělesně to, že najednou se děje něco, co vybočuje z toho, jak se věci dělají.
Pojednou se ten šedý dav na zablácené ulici zastavuje a s udiveným výrazem ve tváři, a také s kousíčkem naděje, každý z toho davu sleduje scénu, do které se on sám propadá. To je okamžik, kdy z ohnutých zad padá baťoh a vlastní stín, ten loudavý démon utíká před smrští střel příchozího pistolníka, který prorazil dveře do salonu, aby vzápětí vyšel ven a ukončil odcizení všech, kteří obývají vystrašené městečko. V tom tichu, kde se to stane a kdy se to již děje, se láme věčnost, protože člověku je dávána svoboda. Je to možnost vystoupit nejen z davu, ale i ze svého stínu, je to možnost být svobodným člověkem.
Nemusíme vůbec mluvit o teologii, abychom pochopili, že zaplivané městečko můžeme vidět buď tím pohledem lidí, kteří se plahočí se svými stíny po bahnité ulici a bojí se zvednout hlavu k nebi, nebo pohledem toho, který v tichu tasí kolt před udiveným davem a jehož oči vypovídají o podivuhodném setkání tváře. Tváře, která nemůže být odcizena a ve které je již celý příběh.
Buď se společně se svými představami o Bohu a o svobodě zavřeme do temné místnosti, do banky uložíme peníze a k šerifovi, kterého již týdny nikdo neviděl, budeme vzhlížet. Ostatní donutíme poslouchat nesmyslné zákony jen proto, že získáme falešný pocit jistoty. Až se nakonec staneme otroky svých vlastních tužeb a zákona.
Anebo se obrátíme na cestu do neznámého kraje a dovolíme si pochybovat, a začneme tím, že budeme pochybovat o sobě. Pozvedneme hlavu k nebi a ke slunci a necháme všechny své stíny za sebou. Přijmeme odpovědnost, která vychází ze svobody. Vyjdeme před salon a staneme se tím, kdo v tichu tasí kolt a kdo hledí do tváří a je si vědom své tělesné smrtelnosti. Kdo raději volí otevřenou cestu, nežli pohodlí a život v otroctví.
Takový spaghetti western bych si přál i v našem životě. Nemusíme hned střílet na protivníka, rozhodnout se pro svobodu někdy znamená spíše přestřelit provaz, na kterém chtějí někoho oběsit.
