Ptej se na radost

Známe to všichni, onu zkušenost, v době coronavirové zvláště umocněnou, kdy se nás někdo ptá (resp. nám píše), jak se máme? A všichni také víme, že z této otázky se uskutečňuje nejčastěji jen její "zdvořilostní" pojetí, jakási společenská a kulturní fráze. A na takovou se také v podobném tónu zdvořilosti nejčastěji odpovídá, že "to tak nějak jde", že se máme "dobře". I kdybychom se zrovna měli velmi špatně a temně, tak odpovíme, že "to jde". Ti, kteří chtějí působit "chytřeji", odpovídají, že "to jde v rámci možností". 

Otázky, i ty zdánlivě triviální, jsou však velmi důležité. Ať už je klademe Druhému anebo i sobě. V přistupování ke Druhému se však pokusme opustit onen módus frází. Když se díváš na Druhého, dívej se pořádně! A ptej se také pořádně! To znamená - neptej se na hovadiny, ale jdi k podstatnému!

Myslím, že bychom se neměli ptát na to, co Druhého trápí, ono jej totiž vždy něco trápí. Otázkou po tomto trápení, která se nám třeba neukazuje a tak naše otázka nemíří ke konkrétnímu, ale k obecnému, se ve Druhém rozevírá puklina bolesti a obecnost se v něm svírá do konkrétního nepohodlí mysli, vyjevuje se mu, pod náporem naší otázky, jeho vlastní a určité přímé trápení - to, co jej nejvíce trápí. Neptej se tedy na to, co Druhého trápí.

Jestli se Druhého na něco ptát, pak na to, co je Krásné. Odkloň vše špatné tím, že to do své řeči nezahrneš. Nedej Zlému šanci, nebudeš jej přeci takto přivolávat. Zažehni plamen Krásy tím, že směrem ke Druhému nastolíš cestičku, po které se k němu snese jen Dobro. Ptej se na radost. Ptej se na ryzí radost, která se ukazuje ve tváři, která je čistá a jemná. Ptej se na radost nesobeckou. Ptej se na radost a buď v radosti s Druhým. 

Otázka po radosti je totiž střelou k nebi, střelou, která do nebe ohlašuje nutnost prosvětleného deště Krásy.