Omyly filosofa Dr. Lukáše Nováka o performance

02.12.2020

Scholastický filosof Dr. Lukáš Novák, vysokoškolský pedagog na TF JU a FF UK, ve svém článku "Scéna pro performanci?" kritizuje architekta doc. Romana Brychtu za to, že ten se prý "veřejně dopustil mimořádně mimózního výroku", když hovořil o "rutařině v kostele" a zejména si dovolil tvrdit, že "kostel byl vždycky scéna pro nějakou performanci. Naše dějiny mají vliv na to, že máme víc těch scén prázdných, ale někde se ta performance ještě odehrává." Článek Dr. Nováka je pak, po vzoru scholastiky, vystavěn s brilantností formální logiky, na kterou je Novák expert. Nicméně se zde ukazuje slabina logiky, jako takové. Lze s ní vyložit "jako pravdivé" naprosto vše, co si propozičně nastavíme. Vznikl tak velmi smutný článek, ve kterém je možná vše logicky správně, až na premisu, ze které Novák vychází. A je-li premisa chybná, jak může být správná konkluze?

Novák nejdříve kritizuje Brychtu za záměnu bohoslužby s performancí, což je podle Nováka úplně špatně. Není potřeba se potácet okolo horké kaše, pojďme se podívat na to podstatné, podívejme se v čem spočívají omyly Nováka o performance.

Novák se dopustil vlastně toho stejného, co kritizuje u architekta Brychty, tj., jak on sám říká "mimořádně mimózního" výroku anebo nepochopení, neznalosti toho, co performance skutečně je. To, co Novák popisuje jako performance, je ve skutečnosti popis divadla někde na okraji vstupu do doby moderny (mnozí teatrologové by nám jistě vysvětlili, co se stalo s divadlem v postmoderně). Právě diferenciace performance a divadla je až kruciální pro pochopení performativity. Novákovo tvrzení, že "co se skutečně děje, není vůbec důležité", je vlastně hrubým opakem toho, o co v umění performance veskrze jde. V performance jde právě o to, že to, co se děje, má být tím, co se děje, tedy nikoli o nějaký fikční svět anebo zobrazení odkazující k něčemu jinému. Jak říká prof. Tomáš Ruller: "Performance je uskutečňování skutečnosti vskutku skutkem." Jde tedy o realitu (samu). 

Novák říká, že "vypadat jako něco jiného, než čím skutečně je, je vlastností performance, představení, hry na jako kdyby". To je nádherný popis teatrality, divadelnosti. Ale performance je ze své podstaty právě anti-teatrální. Vykazuje se tím, že je opravdová a skutečná, probíhající akce není "jako kdyby", ale zkrátka "JE". Vypůjčím si ještě jeden Novákův výrok, ten se mi velmi líbí:

"Symbolické jednání něco znamená ne tím, jak vypadá, nýbrž tím, čím je. Lití vody na hlavu křtěnce symbolizuje očištění z prvotního hříchu ne proto, že to nějak vypadá, nýbrž prostě proto, že je to lití vody na něčí hlavu. Kdyby něco pouze vypadalo jako lití vody, ale nebylo, nešlo by jistě o křest." 

Tento výrok je popisem performativního aktu, který konstituuje performance. O performanci víme již od dob Austinových, hovoří se o tzv. performativním obratu ve vědě, kultuře, jazyku atp. Vypůjčím si kousíček textu ze své diplomové práce Mezi filosofií a performancí (s. 26):

"V expozici performativního obratu hrálo největší roli Austinovo transponování pozornosti na saussurovské parole, tj. na akt promluvy, na performativní účinek jazyka (resp. performanci jazyka, performování). Základ performativního obratu tedy hledejme ve filosofii a lingvistice. Austin ve své teorii řečových aktů diferencuje akty konstativní, tj. takové řečové akty, které deskripují situaci, a akty performativní, které samotným procesem řečového aktu (jeho pronesením) konstituují danou situaci (ilokučně a perlokučně)." 

Lití vody na hlavu křtěnce je tak nikoli pouhým deskriptivním aktem, ale je aktem performativním. Tzn., že samotným procesem lití vody a příslušnou formulí, "(Jméno ve vokativu), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého", dochází nikoli k nějaké spektakulární vizuální podívané, která hezky vypadá, ale k lití vody na něčí hlavu, tj. je to tzv. skutečná skutečnost, jak říká filosof doc. Petr Rezek.

"To, co je projeveno v konání, se simultánně ukazuje jako to, co to znamená. Nejde tedy o přenášení významů anebo delegování znakovosti, v zásadě se jedná o utváření skutečnosti, kterou ten, kdo se jí situačně účastní, ne pouze interpretuje, ale v zásadě převážně zakouší." 
(Má diplomová práce Mezi filosofií a performancí, s. 24)

Když se prof. Tomáš Ruller 8. sprna 1988 kousek za Prahou zapálil, skutečně hořel, skutečně padl do bláta, prožil skutečnou bolest. Nešlo jen o něco "jako". Pokud bychom měli hovořit o nějaké symboličnosti (např. ohně), pak zde symbol ohně byl natolik vtělen, jako oheň skutečný, že každý, kdo by se tohoto "symbolu" dotkl, popálil by se.

Dále Novák říká, že cílem bohoslužby, na rozdíl od performance, není vyvolat v divákovi zážitek. Navíc Novák ještě tvrdí, že bohoslužba zde není pro člověka, ale že člověk převážně slouží Bohu a že při bohoslužbě nejde o společenství lidí. I když toto již (alespoň na první pohled) nesouvisí toliko s performance, lze namítnout, že bohoslužba je také služba Boha směrem k nám, neboť Slovo se stalo Tělem. Pravá bohoslužba nespočívá v opakování gest, ale právě v performativním prožitku opravdovosti, plné skutečnosti, o které hovoří prof. Ruller, v nedivadelnosti a autenticitě. Pravá bohoslužba je plná našeho vlastního svolení k tomu, abychom se vzdali svých představ a nechali Boha, aby posloužil On nám. 

Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"
Ježíš mu odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."
Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" 
Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."
(Jan 13,6-8)


Text Dr. Lukáše Nováka

https://aad-liturgie.blogspot.com/2020/11/scena-pro-performanci.html