O divadle světa a radosti pro všechny

Kéž bychom se všichni dovedli smát a radovat. Vím, že je to někdy těžké. Život je někdy příliš smutný a naplněný zoufalostí. Mnoho je na světě utrpení a bolesti. Kolik válek, násilí a smrti. Bůh ví, kolik toho všeho je a bylo.
Oproti tomu stojí nesamozřejmost toho, že máme kde hlavu složit a že máme co jíst, teplý domov a ještě kopec zábavy - to všechno je dar (ať už to za dar považujeme anebo ne). Vždyť jsme si nevybrali to, že se narodíme. Ani jsme si nevybrali, kam a komu se narodíme. A přece jsme tady. Svět je takový, jaký je. Je překrásný i krutý. Podobá se člověku, který je, jakožto obraz Boha, překrásný. Kdo však prochází životem, zjistí, že člověk je také krutý. To proto, že je zraněný. Boží obraz je poraněn a krvácí. Takové je samotné lidství. Kdesi v hloubi jsme všichni zranění a tím je zasažen i svět.
Komenský říká, že "všichni na jednom divadle velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče, celé lidské pokolení jest z jedné krve, jedna rodina, jeden dům."
Svět hmotný i nehmotný je propojen s přirozeností člověka. Je divadlem, zákulisím i hledištěm, nejen scénou. Jako takový není svět tím podstatným pro člověka, ale všichni jsme v něm a přesto z něj nejsme. Prach jsme a v prach se obrátíme, přesto jsme poutáni k věčnosti, neboť jsme z Boha.
Cokoli se v divadle velikého světa odehrává, vždy se to bude týkat všech lidí - těch na scéně, v hledišti a i v zákulisí. I těch, co jsou zrovna na záchodě, v šatně, i tam, kam nikdo nesmí. Proto si moc přeju, abychom dokázali mít v srdci radost, pokoj a lásku. Když je radost, pokoj a láska opravdu skutečně v našem srdci, je nám to vidět v očích a ve tváři. Kohokoli pak potkáme, radost, pokoj a lásku mu dáváme. To je žár věčnosti mezi lidmi. Kdo je smutný, nechť jej potěší ten, kdo je veselý. Kdo je hladový, ať jej nasytí ten, kdo má jídlo!
Antonij Surožskij řekl, že bychom měli žít takovým způsobem, aby v případě, kdyby najednou veškerá zaznamenaná evangelia zmizela ze světa a byla tak vymazána, je mohli lidé číst z našich tváří. Antonij to říká moc hezky.
Není přeci evangelium to, co je ten papír a kniha. Evangelium je radostná zvěst. Kolik lidí mi už říkalo, že křesťanství a církev mu přijde jako spolek smutných tváří, upjatí křesťané, kteří vylučují ty, kteří se nehodí, protože nejsou dokonalí...
Kostel, který stojí ve vesničce, kde se natáčel seriál Chalupáři, na sobě nese nápis: "Hodiny odbíjejí i tvůj čas, pamatuj na konec". Je to zajímavá myšlenka. Pamatování na konec - ono memento mori - je, mimo jiné, vyjádřením toho, že jsme tím výše zmíněným prachem a v prach se obrátíme. Přesto jsme spojeni s věčností. Jsme nejen prachem hvězd, ale také duší - a světe div se (!), k duši patří tělo. Ta tělesnost, která je stejně křehká, jako tělesnost druhého člověka. Právě proto hodiny neodbíjí jen nějaký abstraktní čas, ale odbíjejí náš čas - můj, tvůj. Čas Komenského divadla je však něčím jiným, nežli technicistním strojovým časem. Je to čas přirozený, střídání dne a noci.
Ano, v životě se střídá den a noc. Světlo a tma. Radost a smutek. Život a smrt. Ale za tím vším a současně nad tím a v tom všem je Bůh. Takový Bůh, který promlouvá i nicotou a zakoušením toho, že se zdá, že není. Bůh, který vstoupil do zraněného světa, aby přijal naše vlastní rány a postavil polní nemocnici. Tou nemocnicí není žádná stavba, ale prostá radost. Radostná zvěst nepocházející od náboženských fanatiků, sektářů a ani zachmuřelých církevních papalášů, ale od toho, který je láska - taková, že miluje bez výjimek a rozdílů. Nepotřebuje paláce, ani církevní a politická schválení. Nepotřebuje vůbec nic. Naopak všechno dává. Tak co ještě chceme?