Můžeme slyšet zpěv andělů?

Všechno se nám jeví tak nějak samozřejmé. Vše máme na dosah našich fyzických rukou anebo na dosah internetových rukou. Ve skutečnosti máme vše, tedy to podstatné, jen zdánlivě, totiž tak, že to "můžeme" mít. Je to iluze mětí - nabízí se nám vše ve své slavnostní parádě. A my dychtíme. Chceme. Všichni. Namítnete, že nejen můžeme chtít a chceme, ale také máme možnost si vše koupit. Ano, naše možnosti jsou pestré. Za peníze koupíme spoustu věcí. Nezbytných věcí je hodně. Ještě více se jich však stává ve své "nezbytnosti" zbytečnými. Jistě, my je "potřebujeme", ale čím více si je můžeme dovolit takřka lusknutím prstu, tím více přestává záležet na těch jednotlivinách, na těch konkrétních věcech. Nezáleží nám na nich nikoli ve smyslu vzdání se jejich shromažďování, ale již si jich neumíme vážit. Již neumíme být vděční nejen za to, co máme, ale třeba i za to, co nemáme. Neumíme být vděční ani za tento den. A co je nejhorší, my jsme ztratili úžas. Již neumíme žasnout! Žasnout. Jen tak. Prostě žasnout nad tím, že něco JE. Jelikož jsme neschopní žasnout nad tím, že něco je, nemůže k nám promluvit BYTÍ. Neumíme se na svět dívat očima dítěte, které se ptá po všem možném, mnohdy zcela netriviálně, pátrá po hlubině. Tento dětský hluboký úžas nad hlubinou samotnou se nám vytratil. Nic nás nenutí klást si otázky, spíše nás zajímá, proč se nám ta internetová stránka nenačítá ještě o milisekundu rychleji.

V úžasu se však ukazuje, proč JE ono TAJEMSTVÍ takové, jaké JE. Bez niterného zaujetí srdce pro nás nemohou andělé zpívat...