Malé světlo

Kdy to konečně pochopíme? Pokora je leskem něhy. Jako taková se vztahuje ke druhému, ale také ke mně a ke světu. Pokory se bojí vše zlé a vyslovením slov "odpusť mi" jsou spalováni démoni. A kdo se naopak proviní proti mně, ten jistě váhá s tím, aby požádal o odpuštění. V čem pak může zazářit moje pokora? V tom, že mu odpustím ještě před tím, než o to on vůbec požádá. Tak učí o pokoře starci a je to velká moudrost.
Nechat v sobě zazářit světlo je do dnešní doby již "nevhodný" úkol. Dnešní člověk, zmlsaný ezoterikou, hledá obrovské a magické zázraky, nebo naopak odsuzuje vše "nepochopitelné", aniž by si uvědomil, že nejde o nic "zvláštního", ale ryze praktického. Spiritualita, která odstřihla praktický rozměr, je pozlátkem načančané duše. Spiritualita, která nebere vážně potřeby těla, sociální rozměr a každodenní život, je spiritualita nafoukaných hovad, která se nestydí účtovat si za své rady peníze a obchodovat se "svatostí" např. v podobě vynucené platby za svatební obřad atd. Pyšná spiritualita je vlastně oxymorón a nemůže existovat. Ale pokouší se o to a je jí všude plno. I v církvi je jí plno. Není potřeba se divit lidem "necírkevním" a lidem "nevěřícím", že nemají k církvi důvěru. Jak lze mít důvěru k tomu, který žije jako nenažrané prase po všech stránkách? Jak lze mít důvěru k někomu, kdo touží jen po senzaci a skandálech, po rozhovorech a obdivu? A to už vůbec nehovořím o zneužití zpovědního tajemství, zneužívání těla i ducha a spoustě nehezkých věcí.
I ten nejubožější člověk má však v sobě malé světlo. Je to takové světlo, které září, ale cosi mu stíní. Často mu stíní církevní nepravosti. Kolik lidí touží po Bohu, ale není jim umožněno vejít? Kristus o těch, kteří zabraňují, říká: Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
Často našemu světlu stíní nějaké zranění, či nepřijetí. Nějaké selhání, které jsme nezpracovali a které stále krvácí.
Nebo nám stíní touha po vítězství, zaslepení cílem, aniž bychom viděli na cestu. Je to jako velké oslnění zdánlivě nádherným světlem cíle. Ale zkuste v oslnění řídit auto po nepřehledné cestě. Možná nějakou chvíli pojedete dobře. Ale nakonec nabouráte.
Možná příliš svítíme svým vlastním egem, svojí důležitostí. Možná to ani není světlo od cíle, ale od nás - není však čisté, ale plné harampádí a podivného kouře, který nám zamlžuje vidění. A tak si sami smradíme pod nos a přes oči máme clonu šedého světla. A myslíme si, jak jsme úžasní.
To světlo v nás je malé a napovídá nám, že by malým mělo zůstat. Vždyť jen pomyslete, co se stane, když do zcela tmavé místnosti vnesete maličkou svíčku. Najednou celou místnost ozáří její plamen! I když málo, ale přirozeně bude vidět. Nebude to osvětlující reflektor, ale malé světélko. A čisté. Ze včelího vosku - přirozenost promluví k přirozenosti. A bude se jemně tavit, stejně jako naše duše taví v sobě vše pyšné.
Jeden starec krásně říká, že raději by prohrál s pokorou, než aby zvítězil s pýchou.
A to je duše připodobněná svíčce. Taje v pokoře a očišťuje se nejen duchovně, ale také prakticky. Konáním dobrého pro ostatní. Pálí jen zlé, jednoduše a prostě, vyřknutím onoho "odpusť mi". A navíc i mlčením a hmatatelnou pomocí druhému.
Duše, která taje v malém světle, nakonec roztopí svoji "svíčku", až z ní nezůstane nic a přece zůstane něco neuchopitelného - samotné světlo - malé světlo zůstane a bude jako svíčka obklopená vybroušeným sklem. Co se pak stane? Představte si zase místnost, stůl a na něm malá svíčka. Když ji přiklopíme nádherným sklem, světlo se rozlije do všech koutů místnosti - i přestože to bude malé světlo, stane se velikým, zintenzivní a začne se rozpínat. Co však nesmí chybět, aby světlo nezaniklo? V naší místnosti nesmí chybět přísun vzduchu, nemůže to být hermeticky uzavřeno.
A stejné je to i s malým světlem v naší duši. Nesmí být uzavřeno jen v nás, nesmíme si ho hýčkat jen sami pro sebe, ale musíme jím zapalovat nehořící svíčky a pochodně jiných. To ostatně, nepletu-li se, zmiňoval už J. A. Komenský.
Světlo nepotřebuje být veliké. Musí naopak zůstat malé. Ale přirozené. Když v nás taje vosk pokorným vyslovováním "odpusť mi" a odpouštěním druhým ještě před tím, než o to požádají, dodá nám Bůh blahodať vybroušeného skla, které rozmnoží malé světlo v nás tak, že se rozlije všude, aniž by se samo muselo zvětšovat. Na nás je spolupracovat s Boží blahodatí tak, abychom plamen nezadusili, ale zajistili mu dostatek vzduchu. Proto potřebujeme spirituální život, který bude mít sociální rozměr a bude hmatatelný, stane se zduchovnělou hmotou a zhmotnělou duchovností.