Jaký je čas?

Vidím tento čas jakožto čas temnoty chrámů. Vysvětlím - podle mě již dnes nelze setrvávat v jistotě přeplněných kostelů. Pokud někde taková místa, totiž přeplněné kostely, jsou, pak jsou většinově výrazem kulturních zvyklostí, návyku, nežli výrazem spirituální hloubky. Vždyť kolik lidí ani neví, že křesťanství není žádná nalévárna teorie, ale praxe lásky. Víra zbavená akce je fakt pochybná...

V tomto čase vidím potemělé chrámy. Už v nich nehoří jediná svíčka. Oltáře pokrývá prach. Lidé dávno opustili chrámové lodě. Neplaví se v nich. Na rozbouřeném moři života se tak lehce ztratí.

Čas, ve kterém prožíváme své radosti i smutky, je časem ticha. A to je ono! Chrámy zabalené do závoje tmy vidí nový čas, čas ticha a tmy.

Zbavit se nutkání všechno řešit a vyřešit. Nepřemýšlet již o Bohu, ale být s Bohem. Nepoučovat, ale otevřít se Tajemství. Mít radost z toho, že v chrámu nikdo není. Právě to je příhodné místo v příhodných časech.

Neposuzovat, nehodnotit, nepřemýšlet. Být, vidět, cítit. Zakusit na vlastním těle přítomnost, pozorné proudění všeho, co je a čím jsme. Sounáležitost. Pokoj. Klid.

Tento čas je časem tiché tmy a prázdných chrámů. Je to čas požehnání. Čas, kdy přestaneme přemýšlet o Bohu a začneme být s Bohem. Spolubytí s Bohem je odhalováním tajuplného bytí samého. A to je více než dost.

Takový je tedy čas.