Musí křesťan nenávidět?

Křesťanství bývá často definováno pojmem lásky. Křesťan, který nenávidí, něco anebo někoho, je křesťanem pochybným - a to často i v očích lidí nevěřících. Nenávist je v přímém sepětí se zlem. A zlo je tou nejhrozivější pandemií, jakou můžeme zažít. Zlo je skutečnou nemocí člověka. Zlo parazituje na lidské přirozenosti, přichytí se na ni a vysává jí síly. Tak se do lidské mysli vkrádá lež a oslabuje se vztah k Bohu. Zlo opanuje lidskou přirozenost, zkroutí ji a projeví se v personalitě i vnějškově (vyplivne se ven, ale zůstává i uvnitř). Křesťan tedy nemá nenávidět, ale milovat.

Existuje však něco, co by bylo hodno oné "nenávisti" křesťana? Můžeme vůbec, jako křesťané, něco "nenávidět"? Myslím, že ano. Ač to je šokantní, tak tvrdím, že i křesťan má nenávidět. Křesťan může - a má (!) - nenávidět zlo a hřích, zejména ten svůj! V nenávisti ke zlu se totiž zračí láska a přimknutost k Dobru. Není to nenávist, jakou pěstujeme a zažíváme ve světě, od té rychle utíkejme do Pokoje a mějme pozor! Je to jen podobné slovo, ona nenávist zde značí přísné a rázné odmítnutí a zavržení hříchu. Pokud tedy nějak máme projevit svoji nenávist, projevme ji v odsouzení zla a mějme v nenávisti svůj hřích, po té, co jsme jej "pochopili", vědomě jej musíme poznat a odsoudit v celé jeho struktuře. 

Nenávist k mému vlastnímu hříchu je však spojena ještě s jednou věcí - a to s pochopením Druhého, s ospravedlněním toho, kdo je se mnou anebo vedle mě. Když z našich úst, a z našeho srdce, zazní směrem ke Druhému prosté "prosím, odpusť mi", buďme si jistí tím, že už jen tato slova, nakolik jsou upřímnou touhou duchovního nastavení nás samotných, odhánějí démony a ukazují jim na Boží obraz, byť třeba zaprášený, v nás. A toho se démoni bojí.

Snažme se současně Druhého neobviňovat, vždyť on má dost práce sám se sebou (!), ale raději doznejme, že to, co nás tíží, se stalo pro naše vlastní hříchy, že to my jsme ti hříšní. 

Nebojme se za projev slz, které přicházejí. To, že je nám trapně, když pláčeme, je opět jen (trapný!) útok démonů, kteří se snaží nás odtrhnout od Boha. Pokud jsou naše slzy poháněny láskou, pak vězme, že se tak děje jen proto, že to naše srdce překypuje Světlem Božím, a tak vyráží na povrch i v tělesnosti. To nikoli my, ale démoni by se měli stydět za to, jak směšní jsou ve svém počínání, když nás chtějí odvrátit od světelných záplav Krásy.

Nenávist. Jak těžké to slovo. Mějme se před ní na pozoru. A pokud něco - tak nenáviďme svůj hřích, nikoli sebe anebo Druhého. Nakolik se v nás projevuje Světlo Boží, z lítosti nad hříchem, jeho odsouzením, natolik v mysli mějme, že jediný Kristus je skutečnou a pravou Hlavou Své Církve, že jen On je Ten, kdo je bez hříchu, že absolutně a zcela žádná moc nás nemůže odtrhnouti od čistoty, třebaže nám to někdy ve špíně hříšnosti připadá jako bezvýchodné a trnité namáhání. Mějme v mysli upomínku, že jakkoli jsme byli, a to i svoji vinou, zatíženi hříchem, můžeme se vždy (ano - vždy) obnovit v Kristu. Není to však vstupenka k tomu, abychom hřešili. Ke svému hříchu se postavme s nenávistí a odsouzením. Posilujme v sobě odhodlanost hříchu se postavit, zažehnat nebezpečí opakování, duchovně se vyzbrojme a nebojme se, nemějme strach!

Když jsme pro-světleni Božským Světlem, my samotní zříme svoji ubohost a ošklivost své hříšnosti. Často se polekáme a utíkáme rychle do temnot, tam, kde není ani maličký paprsek světla, ke zlému, neboť tam již nespatříme to, jak jsme hříšní a poranění. Jako kdyby to byla hustá mlha a v ní ani jediné světélko. V temnotě zlého je nám příjemně, nepotřebujeme se konfrontovat se špatností, kterou jsme učinili. Za temnou mlhou se však ukrývá mlha světelná a z ní proráží paprsky Světla, volají nás! My jsme však často hluší a tak neslyšíme a také nevidíme, zůstáváme v temné mlze, Nebeské Světlo nás nezajímá.

Místo toho bychom ale měli co nejvíce utíkat ke Světlu, alespoň ke kousíčku toho Nebeského Světla, ať nám ukáže, ať nám Zjeví naši nicotnost - ať nás pro-svítí, nechť nás pro-září Blahodatí Nezměrného tryskání radosti nad tím, že poznáváme, proč jsme poranění. Ať dokážeme vnímat hřích a postavit se s duchovní zbraní k obraně svého nitra. 

Jedině v nezaslouženém omytí se Světlem můžeme být celistvě proměněni a naše očištěné srdce bude volat a oslavovat Boha. Když ve svém srdci vymýtíme duchovní zbraní hřích, naplňme toto místo, takto nezaslouženě a blahodatně omývané duchovním světlem, k přijetí Boha, k Božímu dílu v našem životě.

Modleme se: 

Bože, očisti mne hříšného a smiluj se nade mnou.