Co vlastně chceme
02.03.2023
To, co vlastně chceme, není často to, co děláme. Často zaměňujeme to, co skutečně chceme za to, co se od nás očekává. Člověk pak žije život nikoli svůj, ale život svých rodičů, příbuzných, svého partnera anebo šéfa v práci. Celebrity žijí život svých rolí a módních figurín. A ano, pak se nadává na to, jak nás nebaví práce a jak nejsme spokojení s tím, co máme. "A já kdybych tehdy mohl...", to je častá hláška nespokojených. "Kdybychom tehdy mohli", to bychom tzv. asi zbořili svět. Ale realita je pak taková, že člověk sedí tam, kde nechtěl být. Sedí tam proto, že to bylo např. přání rodičů. Možná je takový člověk snad i úspěšný. Rodiče jsou spokojení, jak dobře to vymysleli, respektive, jak dobře realizovali oni samotní sebe ve svém dítěti. Ale co ten úspěšný chudák, který hořekuje nad tím, kam se to vlastně dostal?
Chce se mi proto říct, že být v životě tak nějak spokojený - to je velmi jemná záležitost. Dosáhnout úspěchů samo o sobě nemusí přinést štěstí a dokonce ani radost. Největším úspěchem tak proto asi je, když člověk uskutečňuje svoji svobodu. Taková svoboda není anarchií a ani požitkářstvím, ale láskyplným putováním životem. Na cestu svobody se vydává ten, kdo objevuje své místo. To není plytká fráze, ale je to podstatný fakt. Jde totiž o to, kde stojíme a kam hledíme. Je-li takové místo temné a studené, nejenomže neuvidíme skoro nic, ale nejspíše se nám podlomí zdraví. Je-li to však místo otevřené a poskytuje-li dobrý výhled a dostatek vzduchu, jisto jistě dojdeme pokoje.
Zaujat dobrý postoj - to souvisí s etickým nárokem na to, že jsme lidmi. Najít vhodné místo a vědět, co tam dělat - to je ono. Jak si stoupnout a komu být nápomocen. Z odpovídajícího místa se totiž dá i mnohé dobře nasvítit. To předpokládá otevření se svému vlastnímu nasvícení - kdo chce zapalovat, musí sám hořet...
