Anonymita oceánu

Svět byl moc zastaralý. To se nám tak nějak "zdálo". Dnes je přeci nutné vše měnit, nastoupila glorifikace rčení "změna je život". Ale změna kam a k čemu vlastně? Tak dlouho budeme měnit člověka, až nám žádný člověk nezůstane. Ten pověstný nietzscheovský provaz nad propastí brzy do propasti spadne. Člověk se do ní zřítí, protože se promění k něčemu "vyššímu". Bude to ale falešná "proměna". Dosažení nadčlověka, kterého kázal Zarathustra, je zjevně snem mnohých. Ale jeho "dosahování" je jen postupné přeřezávání provazu nad propastí - propadání člověka do hlubin. Změna zde neznačí výstup, ale pád.

Dnešní tekutý svět požaduje i tekutého člověka. Člověka takového, který se ohne a rozpustí ve své tekutosti před vším. Již nestačí ohnutá záda, ale je vyžadováno přímé rozpuštění osoby. Tato kapalná totalita by pak nejraději všechny pozřela v jednom velkém oceánu. Ideál humanity je podřizován "vyššímu cíli". Tento "vyšší cíl" je nadřazen jednotlivci. Už nezáleží na osobě, ale pohybují se jen masy. To je ten "pokrok" dějin.

V současné době také ztrácíme kontakt s realitou, nastupuje virtualita. Doba covidová nás k tomu popohání rychleji, než kdo zamýšlel. To vše urychluje proměnu osob v anonymitě oceánu (mase neurčitosti). Technika je dnešním techné, onou zručností, kterou se dobyla ztracená příroda. Raději se tak dnes na přírodu koukáme skrze své monitory a mobilní telefony, sledujeme jen odraz přírody. To je paradox "úžasného" světa technických možností (škála možností ještě neznamená zařazení těch správných mezi ně).

Cílem je rozpuštění identity. Tekutost totalitní. Pak se rozleje jen rozpuštěná prázdnota a interakce naplní dunění tupých a osamocených zvonů, takových, které si duní jen v sobě, na venek je ale nelze uslyšet. Myšlení zde již není jednotícím principem, ale zakázanou činností. Nemyslí zde osoba, ale anonymní masa, oceán valící se dějinami. A tento oceán spláchne kohokoli, kdo se mu postaví.